Jak pracovat s nepříjemným pocitem v těle?

Možná to znáš.

Najednou se objeví tlak na hrudi. Sevření v žaludku. Knedlík v krku. Úzkost. Smutek. Vnitřní neklid.

Stavy, které mně ženy pravidelně popisují, ale neví, co s nimi. A tak si ukážeme krok za krokem, jak s nimi naložit.

První, co většina z nás udělá je, že se tyo pocity snažíme co nejrychleji zastavit.

Jak? Přeneseme svou pozornost na něco jiného. To je snad nejběžnější strategie, kterou používáme.

Zapneme televizi.
Vezmeme do ruky telefon.
Začneme uklízet.
Najíme se.
Nebo začneme mluvit, křičet, ale bez toho, aniž bychom měly spojení s tím, co se v nás děje.

Pojďme se na chvíli zastavit a zamyslet se, proč tyto strategie používáme a kde může být jejich kořen?

Někdy se stačí vrátit kousek zpátky a podívat se na to, jak s pocitem zacházelo naše nejbližší okolí a společnost a jak se k němu stavěl můj rodič.

Co přicházelo? Jaké vzpomínky a reakce jsou ve tvém prožívání ukotvené?

• trest
• ponížení
• bagatelizace
• zesměšnení
• odvedení pozornosti
• přílišná pozornost a úzkost
• legrace
• zveličení až do trapnosti
• nic – nezájem a ignorace
• samota a opuštění
• nebo pocit, že na tebe není čas

Všechny tyto scénáře jsou součástí naší výbavy a popravdě, není možné, aby to bylo jinak. Tak, jak se k nám vztahovali naši rodiče a společnost byla zkušenost dané doby. Ne špatná, zkrátka zkušenost bez hlubší znalosti, kterou máme dnes.

Všechny tyto reakce ale mají jedno společné.

Necítit, odpojit se a dělat, že se nic neděje.

Jenže naše tělo nikdy nevytváří nepříjemné pocity proto, aby nás trápilo. Řekněme, že těmito pocity s námi mluví. A to, že nebylo vyslyšeno není důvod k tomu, aby s touto komunikací přestalo.

Naopak, čím méně nasloucháme, tím více křičí.

Každý pocit je zpráva. A nemusí být nijak složitá a určitě není potřeba ji do hloubky rozebírat a zkoumat nebo nad tím dlouze přemýšlet. Tělo nám mnohdy říká, zastav se a všimni si, co cítíš.

„Sama mám mnohaletou zkušenost a vím, jak moje tělo v různých situacích reaguje. Tyto reakce se nesnažím zastavit nebo ovládnout. Ale vnímám je. Jsem s nimi. I když ne vždy jsou příjemné. Ale pokud neomezují moje prožívání natolik, že bych kvůli nim nemohla fungovat, tak je ani moc nezkoumám. Protože vím, že obyčejné bytí tyto reakce v čase proměňuje.

A to je přesný opak toho, co jsem zažila jako malá. A možná i ty.

Naučili jsme se své pocity ignorovat. A jazyku těla nenasloucháme. A ani mu nerozumíme. To způsobuje, že v situaci, kdy nám tělo říká, už ne – pokračujeme. A tak potlačujeme přirozené instinktivní reakce. Z mé zkušenosti vím, že i když tělo někdy reaguje na určitou situaci úzkostně, neznamená to, že v daný okamžik je tato situace pro mě jakkoli ohrožující. Nemusí být. Ale v té situaci může být něco, co mému tělu pocit ohrožení připomnělo.

A tak jednou ze zásadních dovedností je nejen – NAPOJENÍ SE NA SVÉ POCITY, ale současně také vyhodnocení situace skrze ORIENTACI v prostředí, skrze vyšší mozkové funkce. Tímto zapojíme do hry celý mozek a zkušenost, která byla v minulosti ohrožením, se tak může pozvolně proměňovat.

Není to ale něco, co se stane za chvíli.

Uvnitř sebe možná najdeš hlas, který říká. Já už tohle cítit nechci. Kdy už se to pohne?

To je hlas, který vychází z mysli. Tempo mysli je mnohem rychlejší než tempo těla.

Řeč těla je pomalá. A právě proto, odvedení pozornosti nebo jen krátké setrvání, nepřinese změnu. Tělo má zcela jiné tempo a potřebuje naši plnou pozornost, trpělivost a čas – více času. A to jsou přesně principy somatické terapie, se kterou pracuji a která nás vede k tomu, abychom svému tělu dali to, o co usiluje.

Pocit není problém

Velkou část života jsme byli vedeni k tomu, že nepříjemné emoce jsou něco špatného. Ale emoce jen navazuje na pocit, který v sobě cítíme. Když se na to podíváme z pohledu neurologie, je to jako bychom šplhaly v lidském mozku od spoda nahoru.

Pocit, který leží nejhlouběji, Emoce ukotvená uprostřed a vyhodnocení a pochopení je nejvýše. Pokud ale tuto triádu obejdeme a pocity, které nás trápí a které vyjadřujeme tělem odmítneme slovy:

„Neplač.“

„Neboj se.“

„To nic není.“

„Nebuď tak citlivá.“

Dojde k odpojení od toho nejhlubšího – pocitu. A my se pak snažíme hlavou – myslí, porozumět tomu, co se v nás děje. Utvářet teorie a vysvětlení namísto toho, abychom prostě jen byli. A místo cítění přemýšlíme.

Naučili jsme se od sebe odcházet právě ve chvíli, kdy jsme sami sebe potřebovali nejvíce.

„Neplač“

Způsobilo, že jsme se snažili vyhovět. Zastavit vlnu, která prochází silou a pracovali proti ni stejnou, možná ještě větší silou. Utvořili jsme si tělesné mechanismy, kterými pláč potlačíme, ale přitom, kdybychom mu dali prostor, zabere to možná délku jedné písně a bude nám zase dobře.

Na pocity a emoce potřebujeme mít čas.

Já to například dělám tak, že když cítím, že na mě něco jde, pustím si hudbu, která to ze mně vytáhne. A opravdu, do konce skladby už mám suché tváře a na hrudi příjemněji.

„Neboj se“

Pocit strachu všichni dobře známe. Co přesně znamená? Cítíme v sobě pocit ohrožení. Z nějakého důvodu. A čím více se snažíme necítit strach, tím horší je. Pokud si ale uvědomíme, že strach je pouze vlnou energie, která prochází naším tělem a dáme jí prostor, nestahujeme se, dáme si ruku na srdce a uvědomíme si – teď mám opravdu strach, tak se mnohdy stane něco velmi lidského. Tento pocit odejde podobně rychle jako slzy. A nebo, skrze jeho přijetí a procítění dojde k uvolnění energie a my začneme mít volnější mysl a přichází nám řešení, která nám mohou pomoci.

Namísto toho, abychom zůstali v pocitu paralýzy a odpojení.

Neschopnost prožívat emoce a cítit své pocity má nepříjemné následky, které z toho plynou. A na které dříve nikdo moc nedomyslel.

Úbytek energie, únava a vyčerpání – a to je to nejmenší.

Neseme v sobě mnoho energie, která skrze nás prochází a je v podstatě jen reakcí na prostředí, ve kterém se pohybujeme nebo na myšlenky, které nám běží hlavou. A místo jejího uvolnění spotřebujeme energii na to, abychom tento pocit, drželi pod kontrolou. Ne proto, že bychom ho nechtěli pustit, ale proto, že v minulosti jsme nezažili dost bezpečí, aby tato energie mohla být vyjádřena.

Na somatické terapii je úžasné to, že po každém sezení se v nás objeví nová vlna energie. Jen tím, že uvolníme to, co v sobě držíme. A když už vaše tělo této cestě věří, uvolňujete od prvních minut terapie, protože vaše tělo už ví, že může.

Terapeut vám drží ten bezpečný prostor. A dostanete to, co dříve chybělo.

Naším úkolem tedy je, naučit se být sama se sebou a se svými pocity v míru.

A těch cest kudy jít je několik.

Tělo si nepřeje, abychom bolest opravovali. Nechce ji analyzovat. Nechce ji vysvětlovat. Touží po něčem mnohem jednodušším.

Po přítomnosti.

Tělo je totiž jako malé dítě a mnoho pocitů, které k nám vysílá si neseme skutečně z dětství. A je nám jasné, že malému dítěti také nebudeme vysvětlovat a radit. Jen ho obejmeme a necháme ho vyplakat. A pokud jste rodiče a toto svým dětem dopřáváte, víte, že za chvíli vám plačící dítě seskočí z klína a jde si znovu hrát.

Potřebuje jen někoho, kdo si vedle něj na chvíli sedne a podrží ho, když se jeho systém zahltil.

A tohle přesně potřebuješ dát i ty sama sobě.

Z počátku to může být těžké, nové, nezvyklé. Ale postupně zjistíš, že to jde. Ten, kdo zůstane, neuteče a podrží tě. Jsi ty. A tohle je nový způsob, jak svůj nervový systém naučíš pocitu bezpečí.

Zkus to tedy jinak, než jsi zvyklá

Až se objeví nepříjemný pocit, nemusíš s ním bojovat nebo od něj odejít. Na chvíli se zastav. Polož si ruku na místo, kde ho cítíš nejvíce. Zkus se několikrát pomalu nadechnout a vydechnout.

A místo otázky: „Jak se toho zbavím?“ nebo místo okamžité potřeby jít něco dělat, zůstaň.

Třeba jen pár sekund. A pozoruje, co se stane dál.

Nejpravděpodobněji přijde proměna. Uvolnění, ztišení.

Může ale také nastat opak. Pocit se může zesílit, aby mohl být následně uvolněn.

Stůj, dýchej, čekej a jen spočiň.

A pokud cítíš, že na to nejsi připravena a bojíš se do toho vstoupit sama. S radostí tě na té cestě budu chvíli provázet než nabudeš jistotu, že to už dokážeš sama.

Je úžasné vidět, jak stačí poslouchat hlas někoho, kdo vás tím provede. Audio nahrávka Soucitná, kterou jsem pro tento účel utvořila tě povede krok za krokem ke zpracování nepříjemného pocitu v těle.

A ty se tak můžeš naučit jednu z cest, jak s takovým pocitem naložit. Po pár opakováních to už zvládneš i bez ní. Můžu ti prozradit, že i já sama si ji občas pustím a nechám se provázet. Je to totiž jednoduší. Když slyšíme hlas druhého člověka, který nás neodvede od sebe, můžeme se ponořit do toho, co zažíváme a propustit to.

Největší proměna přichází ve chvíli, kdy přestaneme utíkat sami před sebou

To, co skrze nahrávku uděláme bude zcela jiné než jsi zvyklá.

• vstupujeme do pocitu
• nadechujeme se
• zůstáneme s ním
• nasloucháme mu
• cítíme ho
• nehodnotíme, netrestáme, neponižujeme
• dýcháme
• opakovaně prožíváme vlnu, která přichází
• i když není příjemná
• vydechujeme do ní lásku
• a objímáme samu sebe
• uvolňujeme to, co chtělo odejít
• a po pár opakováním cítíme změnu uvnitř svého těla
• cítíme uvolnění, klid po vlně, která prošla
• často je to otázka pár minut někdy i desítek sekund

Bude mně ctí, tě skrze můj hlas provázet.

S láskou Martina