Pozor, ať nespadneš!

Jsem si jistá, že tahle věta z vašich úst někdy zazněla. Obzvlášť, pokud máte děti. V rodičovském slovníku je natolik zabydlená, že z našich úst plyne zcela bezmyšlenkovitě. Já ji ale řadím do kategorie nic neříkajících výroků. Proč? Ačkoli to se svým dítětem myslíme dobře, těmito slovy mu nijak neříkáme, jak toho dobrého dosáhnout. ať nespadneš!

1. Přináší informaci strachu a nedůvěry, kterou dítě absorbuje

Předpokládáme totiž, že je určité riziko, že dítě spadnout může, nebo si dokonce myslíme, že spadne. Pak mu tímto výrokem říkáme Nevěřím ti! Bojím se. Je to tím, že nejsme v těle dítěte jako doma, a tudíž nevíme, jak se cítí a jak situaci zvládá. Těmito slovy mu nepomůžeme pozornost k tělu nasměrovat, aby se naučilo od začátku rozpoznávat jeho sílu, obratnost i výdrž. Těmito slovy navíc popisujeme, že situace je nebezpečná, a dítěti nabízíme možnost, že může spadnout. Namísto potřebné odvahy a sebejistoty, vyvoláme obavy a jeho pozornost směřujeme k pádu.

2. Tento výrok odvádí pozornost dítěte

Dítě se snaží udělat maximum, aby dokázalo to, po čem právě zatoužilo. Aby někam došlo, dolezlo, doběhlo. V plném soustředění. Ve chvíli, kdy na něho promluvíme, se jeho pozornost přesune na nás.

3. Tento výrok neříká, co má dítě dělat

Když už máme potřebu kroky dítěte komentovat, volme alespoň slova, která ho podpoří. Nejprve si uvědomte, co dítěti pomůže situaci lépe zvládnout a ve vás samotných vyvolá pocit větší důvěry, například otázkou Co by mu pomohlo, aby to zvládlo? Utřiďte si myšlenky a vyslovte je. Nejlépe klidně a bez obav. Mohou znít například takto: Drž se pevně! Dívej se pod nohy! Postupuj pomalu! Sleduj očima, kam lezeš! Tyto formulace vyžadují trochu cviku, na druhou stranu fráze, které vůči dětem používáme, se dost opakují. Stojí za to se nad nimi zamyslet. Děti si pak vytvářejí své vlastní sebevědomé vnímání svých kroků. Kráčejí vpřed cestami, které musejí projít, aby se bezpečně dostaly do míst, kde to dokáží „ustát“. Nám samotným se to v životě občas nedaří, co říkáte? Často během svých nejistých kroků hledáme oporu u druhých, místo abychom se zaměřili na vnímání sebe. Zhodnocení a posouzení našich kvalit druhými vytváří naši jistotu. A když potom spadneme, snadno to svedeme na druhého, protože:

1. Cestu, kterou jdeme, nevnímáme.
2. Kroky, které učiníme, nevidíme.
3. Bojíme se pádu.
4. Vrchol, kterého dosáhneme, nedokážeme sami ustát.

Ukažme svým dětem, jakou v sobě mají sílu, že mnohé dokáží samy a že i slova je mohou podporovat.