Kdy je čas na výdech?

Jedu pro dceru do školy. Jsou to tři dny, co skončil Halloween. Některé domy jsou stále ještě ozdobené. Před jejich dveřmi stojí smrtky, dýně, pavučiny a pavouci. Symboly, které nám mohou vedle hry a strašení připomenout i něco hlubšího: náš život je pomíjivý. Má své hranice. Má svůj konec. Jen nikdo z nás přesně neví, kde ta jeho hranice leží.

Přemýšlím o tom, jak málo prostoru tomuto vědomí v každodenním životě dáváme. Jako bychom žili s představou, že všechno může pokračovat donekonečna. Jeden úkol střídá druhý, jeden den přechází v další. S každým nádechem a výdechem, s každým ránem a každou nocí putujeme dál. Naše tělo, naše myšlenky, naše pozornost. Pořád je před námi něco, k čemu směřujeme.

Na křižovatce se podívám doleva a najednou se v tom proudu myšlenek zarazím.

Na sloupu už svítí vánoční ozdoba.

Bílá vločka proti modré obloze.

Něco mi na tom nesedí. Míjím domy, před kterými ještě stojí symboly smrti a pomíjivosti, a o kousek dál už mě vítají Vánoce. Jako by mezi těmito dvěma obdobími nebylo místo. Pro doznívání. Pro ticho. Pro obyčejné listopadové dny.

Nadechnu se a vydechnu.

A napadne mě: Kdy je vlastně čas na výdech?

Na ten skutečný. Na chvíli, kdy už nemusím nic dalšího chystat, vyhlížet ani dohánět. Kdy může něco skončit, aniž bych hned musela začít něco nového.

Pokračuji ke škole a uvědomuji si, jak často naši pozornost něco posouvá dopředu. Reklamy, výlohy, nabídky, výzdoba. Sotva skončí jeden svátek, už se připravujeme na další. Ještě jsme ani nedožili to, co právě bylo, a už máme přemýšlet nad tím, co přijde.

Ten pohyb dobře znám i ze svého života. Někam spěchám, někam jedu, něco zařizuji. V hlavě nosím seznam úkolů, který se s každou splněnou položkou znovu prodlužuje. A odpočinek? Ten někdy odkládám na chvíli, až bude všechno hotové.

Jenže ta chvíle stále nepřichází.

Přemýšlím, proč pro nás bývá tak těžké jen si sednout a spočinout. Možná nám v tom nebrání jen množství povinností. Možná se při zastavení setkáváme i s něčím, co v běhu tolik necítíme.

S prázdnotou. Se samotou. Se smutkem. S vědomím, že něco skončilo a něco dalšího ještě nemá svůj tvar.

Takové chvíle mohou být nepohodlné. Někdy je snazší znovu sáhnout po telefonu, pustit se do práce nebo začít něco plánovat. Zaplnit prostor, ve kterém bychom jinak mohli uslyšet sami sebe.

Chceme přece žít naplno. Jen se občas ptám, kolik z toho života skutečně vnímáme, když už jsme myšlenkami u dalšího dne, dalšího úkolu, dalšího zážitku nebo svátku.

Ve své mysli se vracím k té bílé vločce. Do Vánoc zbývá ještě několik týdnů. Potřebuji už teď svou pozornost přesouvat tak daleko? Co všechno mezitím přehlédnu?

Právě teď jedu pro svou dceru.

Za chvíli ji uvidím. Možná se usměje. Možná bude unavená. Možná mi bude chtít něco vyprávět a možná budeme jen chvíli mlčet. Chci být u toho. Všimnout si jí. Vnímat, jak se dnes máme a co mezi námi vzniká.

Možná právě tady začíná prostor pro výdech. V okamžiku, kdy si dovolím na chvíli nepředbíhat svůj vlastní život.

Nechat listopad být listopadem. Dopřát tomu, co skončilo, čas doznít. A obrátit svou pozornost k tomu, co mám právě před sebou.

Nadechnu se.

A tentokrát nechám i výdech dojít až do konce.