Před rokem jsme se přestěhovali do USA – můj muž byl v rámci firmy relokován z Čech do krásné a slunné Kalifornie. Kromě mnoha změn, které tento přesun způsobil, přišlo na řadu také téma vzdělávání. Náš nejstarší syn měl při příjezdu čerstvých šest let.

Z pohledu české školy předškolák. Z pohledu americké školy již žák tzv. kindergarten – neboli předškolního ročníku. Takže se nedalo nic dělat a necelé tři týdny po našem příjezdu nacupital bez jakékoli znalosti angličtiny mezi americké spolužáky.

No, abych byla konkrétní – těch pravých amerických spolužáků byla v jeho třídě asi třetina. Zbytek byl opravdu pestrý – tvořily ho děti z různých koutů světa, které spolu se svými rodiči přijíždějí do Mekky programátorů – do Silicon Valley.

Všechny tyto děti měly ale jedno společné – všechny se musely naučit nejprve jazyk, tedy angličtinu, a hned poté skrze nový jazyk přijmout velké množství informací. Ovládnutí jazyka je tedy prvním stupínkem na cestě za vzděláním. Tím následujícím je naučit se číst.

Čtení dětem přináší mnoho, ale co by jim rozhodně z mého pohledu přinášet nemělo, je STRES.

Tomu jsme se s naším synem naštěstí vyhnuli. Na nástup do školy byl dobře připraven. Z odborného pohledu by se řeklo, že byl vyzrálý.

Co to znamená být vyzrálý na nácvik čtení?

• Dítě má dostatečné schopnosti užívat jazyk – má bohatý slovník, dokáže samostatně vyprávět, tvoří dlouhé věty i souvětí, nedělá při mluvení chyby v gramatice. Tato dovednost dítěti pomůže v tom, že pak čte především jemu známá slova a větné konstrukce a rozumí jim. Není to pro něj nové. Nemusí se tedy zamýšlet nad tím, co tím chtěl autor říci, ale řekne si jen aha, to už znám.
• Dítě má dostatečné schopnosti vnímat zvukovou složku jazyka – ví, že jazyk se skládá ze zvuků, a ty zvuky slyší. To znamená, že ví, že zvuk, který slyší na začátku slova pes je nějaká hláska P, ale nemusí samozřejmě ještě vědět, jak se píše. Musí ale vědět, že tohle P se objevuje nejen na začátku, ale i na konci slov a že také bývá uprostřed. Když se ho tedy zeptáme, zda je ve slově OPICE písmeno P, mělo by odpovědět, že ano. Tato dovednost dítěti pomůže při spojování zvuku s obrazovou formou – neboli písmenem. Pokud dítě zvuky špatně slyší, nepamatuje si je, těžko je pak může správně a snadno číst.
• Dítě má dostatečné schopnosti vidět detaily a odlišnosti na obrázku nebo u písmen – Když předškolákovi ukážeme např. P aB mělo by poznat odlišnost tvaru. Nemusíme ještě vůbec pracovat s pojmem písmeno. Tato dovednost dítěti pomůže písmena ve slovech rychle postřehnout, nemusí je luštit. Čte pak snadněji.
• Dítě má dostatečnou paměť – dokáže nám vyprávět o tom, co jsme si společně přečetli, dokáže ale také splnit více požadavků jdoucích za sebou. Např. Vezmi červenou kostičku a polož ji na velký bílý kruh, který leží na stole. Tato dovednost dítěti pomůže zapamatovat si to, co právě přečetlo. Ať už je to písmeno, slabika, celé slovo nebo věta. Pokud si dítě krátké nebo delší úseky nepamatuje, větu sice přečte, ale neví, o čem byla. Někdy se nedostatek paměti projeví už na úrovni čtení krátkých slov. Dítě přečte např. slabiku MA, pak rozluští slabiku SO, ale když mezitím zapomene předchozí MA nedává mu to žádný smysl.

To vše jsou podstatné dovednosti, které musí předškolák zvládnout, aby se pro něj čtení nestalo traumatem. Kromě toho, že je musí mít, je potřeba, aby je také dokázalo propojit. Tyto skutečnosti mi byly dlouho jasné, nicméně až po nástupu syna do školy, také po zkušenosti některých rodičů, jsem si uvědomila, že je tu ještě jedna mnohem zásadnější věc. A tou je poutavost textu.

Co tím mám na mysli?

Teprve zkušenost z USA mě donutila si všimnout. Brzy po našem příjezdu jsme s dětmi navštívili také knihovnu. Byla jsem překvapena množstvím krásných dětských knih. Byla jsem ale o to víc překvapena poutavými, vtipnými a jednoduchými texty, které bavily i mě.

Co je tady jinak?

Jsou to knihy strukturované do různých úrovní podle čtenářských dovedností. To znamená pro počátečního čtenáře jsou knihy uzpůsobené tak, že v nich je třeba jen pět slov, která se neustále opakují. Text je doprovázen vtipným obrázkem a dítě za pár minut přečte celou knihu. Samo a s chutí.

A navíc chce číst další!

Vyzbrojeni touto dovedností jsme si chodili postupně půjčovat jednu knihu za druhou. Syn si zamiloval obzvláště příběhy prasátka a slona Elephant and Piggie, jejichž autorem je populární Mo Williams. Hltal jeden díl za druhým. Střídali jsme se. Pár týdnů jsem já četla slona, který měl ve své bublině více textu a syn prasátko. Jednoho dne mi syn řekl: „Ode dneška budu číst slona já“. Najednou si uvědomil, že už to zvládne.

Nikdy jsem ho nemusela ke čtení nutit. Nemusela jsem mu připomínat, že by si měl něco přečíst. Nemusela jsem ani vybírat co. On moc dobře věděl, co zvládne, i co ho baví. Měl v sobě svůj motor, který zábavné, jednoduché texty jen podporovaly.

Situace se ale změnila, když jsem vytáhla český slabikář.

Vtipné a jednoduché texty o slonovi a prasátku vystřídaly nudné a nic neříkající věty, o jejichž větné a obsahové složce by se dalo dlouho polemizovat. Texty, které jsou na míle vzdálené dětské duši, a jak jsem mohla vidět na vlastní oči, dítě od čtení spíše odrazují.

Syn neměl žádný problém české věty přečíst. Dovednost číst se mu stejně hladce jako v angličtině rozvinula také v češtině. Měl ale velký problém u textů vydržet. Čtení českého slabikáře bylo bohužel velmi často zakončeno větou: „Mami, mě to nebaví.“

V Čechách máme spoustu krásných dětských knih, které mají smysluplné, poutavé i zábavné texty. Co nám ale zoufale chybí, jsou knihy, které si prvňák může číst s chutí a sám. Knihy, v nichž by byl jednoduchý a krátký text, který se z velké části opakuje, takže dítěti usnadňuje čtení. Dítě tedy nemusí v každé další větě louskat celý obsah, ale stačí jen jedno nebo dvě nová slova. Dítě pak zažívá pocit, že mu čtení jde, že je jednoduché a zábavné. A co je nejdůležitější, chce číst!