
Před rokem jsme se přestěhovali do USA – můj muž byl v rámci firmy relokován z Čech do krásné a slunné Kalifornie. Kromě mnoha změn, které tento přesun způsobil, přišlo na řadu také téma vzdělávání. Náš nejstarší syn měl při příjezdu čerstvých šest let.
Z pohledu české školy předškolák. Z pohledu americké školy již žák tzv. kindergarten – neboli předškolního ročníku. Takže se nedalo nic dělat a necelé tři týdny po našem příjezdu nacupital bez jakékoli znalosti angličtiny mezi americké spolužáky.
No, abych byla konkrétní – těch pravých amerických spolužáků byla v jeho třídě asi třetina. Zbytek byl opravdu pestrý – tvořily ho děti z různých koutů světa, které spolu se svými rodiči přijíždějí do Mekky programátorů – do Silicon Valley.
Všechny tyto děti měly ale jedno společné – všechny se musely naučit nejprve jazyk, tedy angličtinu, a hned poté skrze nový jazyk přijmout velké množství informací. Ovládnutí jazyka je tedy prvním stupínkem na cestě za vzděláním. Tím následujícím je naučit se číst.
Čtení dětem přináší mnoho, ale co by jim rozhodně z mého pohledu přinášet nemělo, je STRES.
Tomu jsme se s naším synem naštěstí vyhnuli. Na nástup do školy byl dobře připraven. Z odborného pohledu by se řeklo, že byl vyzrálý.
To vše jsou podstatné dovednosti, které musí předškolák zvládnout, aby se pro něj čtení nestalo traumatem. Kromě toho, že je musí mít, je potřeba, aby je také dokázalo propojit. Tyto skutečnosti mi byly dlouho jasné, nicméně až po nástupu syna do školy, také po zkušenosti některých rodičů, jsem si uvědomila, že je tu ještě jedna mnohem zásadnější věc. A tou je poutavost textu.
Teprve zkušenost z USA mě donutila si všimnout. Brzy po našem příjezdu jsme s dětmi navštívili také knihovnu. Byla jsem překvapena množstvím krásných dětských knih. Byla jsem ale o to víc překvapena poutavými, vtipnými a jednoduchými texty, které bavily i mě.
Jsou to knihy strukturované do různých úrovní podle čtenářských dovedností. To znamená pro počátečního čtenáře jsou knihy uzpůsobené tak, že v nich je třeba jen pět slov, která se neustále opakují. Text je doprovázen vtipným obrázkem a dítě za pár minut přečte celou knihu. Samo a s chutí.
Vyzbrojeni touto dovedností jsme si chodili postupně půjčovat jednu knihu za druhou. Syn si zamiloval obzvláště příběhy prasátka a slona Elephant and Piggie, jejichž autorem je populární Mo Williams. Hltal jeden díl za druhým. Střídali jsme se. Pár týdnů jsem já četla slona, který měl ve své bublině více textu a syn prasátko. Jednoho dne mi syn řekl: „Ode dneška budu číst slona já“. Najednou si uvědomil, že už to zvládne.
Nikdy jsem ho nemusela ke čtení nutit. Nemusela jsem mu připomínat, že by si měl něco přečíst. Nemusela jsem ani vybírat co. On moc dobře věděl, co zvládne, i co ho baví. Měl v sobě svůj motor, který zábavné, jednoduché texty jen podporovaly.
Vtipné a jednoduché texty o slonovi a prasátku vystřídaly nudné a nic neříkající věty, o jejichž větné a obsahové složce by se dalo dlouho polemizovat. Texty, které jsou na míle vzdálené dětské duši, a jak jsem mohla vidět na vlastní oči, dítě od čtení spíše odrazují.
Syn neměl žádný problém české věty přečíst. Dovednost číst se mu stejně hladce jako v angličtině rozvinula také v češtině. Měl ale velký problém u textů vydržet. Čtení českého slabikáře bylo bohužel velmi často zakončeno větou: „Mami, mě to nebaví.“
V Čechách máme spoustu krásných dětských knih, které mají smysluplné, poutavé i zábavné texty. Co nám ale zoufale chybí, jsou knihy, které si prvňák může číst s chutí a sám. Knihy, v nichž by byl jednoduchý a krátký text, který se z velké části opakuje, takže dítěti usnadňuje čtení. Dítě tedy nemusí v každé další větě louskat celý obsah, ale stačí jen jedno nebo dvě nová slova. Dítě pak zažívá pocit, že mu čtení jde, že je jednoduché a zábavné. A co je nejdůležitější, chce číst!