Jak první měsíce života formují naše tělo, nervový systém a pocit sebe sama

A jak může raný vývoj ovlivnit naše prožívání i v dospělosti

Nedávno jsem vedla velmi zajímavý rozhovor s kamarádkou. Povídaly jsme si o vývoji miminka kolem třetího měsíce života a o tom, jak hluboce může toto období ovlivnit naše tělo, psychiku i pocit samostatnosti v dospělosti. Byl to jeden z těch momentů, kdy si člověk znovu uvědomí, jak moc je lidské tělo propojené s naším příběhem.

Když jsem jí začala popisovat, co všechno se v těle a nervovém systému miminka ve třech měsících děje, ukázalo se, že právě toto období může souviset i s některými jejími životními tématy. Ve třech měsících totiž musela nosit pásky na nohou kvůli kyčlím. A tehdy jsme spolu začaly vidět, jak se určitý tělesný otisk může promítnout do pozdějšího vývoje, reakcí těla i psychiky.

Pásky samy o sobě nezabránily jejímu dalšímu motorickému vývoji. Pomohly kyčlím vyvíjet se správným směrem, což je jejich důležitý léčebný smysl. Přesto ale mohla zkušenost omezeného pohybu zanechat v nervovém systému jemný otisk. Ne jako poškození. Spíše jako určitý způsob, jak se tělo naučilo organizovat pohyb, napětí, orientaci v prostoru a později možná i prožívání sebe sama. To už je rovina, se kterou pracuje somatická terapie. Nejde o jednoduchý medicínský závěr typu „tohle způsobilo tamto“, ale o citlivé čtení souvislostí mezi tělem, zkušeností a dnešním prožíváním.

Tento rozhovor mi znovu připomněl, jak moc nám může komplexní porozumění ranému vývoji těla přinést odpovědi. Ve své somatické praxi se o tyto souvislosti opírám velmi často.

Třetí měsíc života jako zásadní vývojový moment

Období kolem třetího měsíce je ve vývoji miminka velmi důležité. Dítě už není jen novorozenec, který převážně reaguje na základní potřeby a podněty, ale začíná aktivněji objevovat své tělo i svět kolem sebe.

Postupně se zlepšuje kontrola hlavy a v poloze na bříšku se začíná objevovat stabilnější opora o předloktí. Posilují se svaly šíje, ramen, horní části trupu a začíná se více zapojovat střed těla. To vše tvoří základ pro další pohybový vývoj, jako je otáčení, lezení nebo později chůze. Když miminko zvedá hlavu, otáčí ji do stran a opírá se o ruce, přináší jeho mozku množství důležitých informací. Silně se tím rozvíjí vnitřní mapa těla i orientace v prostoru.

Velmi důležitým krokem je také objevování středové linie. Dítě začíná spojovat pravou a levou polovinu těla, přibližuje si ruce před obličej, pozoruje je, dává si je do pusy a objevuje vlastní pohyb. Právě zde vzniká první hlubší pocit koordinace a tělesné organizace. Některé materiály pro rodiče přímo popisují, že v tomto období je pro vývoj důležité přinášet ruce ke středu těla, podporovat pohled na ruce a později i dosahování po hračce.

Z pohledu nervového systému je toto období zároveň velmi bohaté na zpracování pohybu a smyslových podnětů. Rozvíjí se rovnovážné zpracování, orientace v poloze těla a vnímání pohybu. Spolu s tím dozrává i propriocepce, tedy schopnost cítit vlastní tělo zevnitř: kde mám ruce, nohy, jak se pohybuji, kde začínám a končím. Dítě si doslova začíná skládat první živou zkušenost:

Jsem ve svém těle. A moje tělo má svůj tvar, své možnosti a svůj pohyb.

Pro mě jako somatického terapeuta, který pracuje s raným somatickým traumatem a s pamětí uloženou v nervovém systému, je právě toto místo velmi podstatné.

Když je pohyb v raném období omezený

Některá miminka musí v tomto období nosit ortopedické pomůcky kvůli vývoji kyčlí, například Pavlíkovy třmeny nebo jiné fixační pásky. Tyto pomůcky mají jasný léčebný význam a často jsou zásadní pro správný vývoj kyčelního kloubu. Zároveň ale mění způsob, jakým dítě prožívá vlastní pohyb. Pomůcka obvykle dovolí určitý pohyb, ale vede nohy a kyčle do konkrétní polohy a část spontánnosti tím může být menší.

Pokud je pohyb jakkoli omezený, dítě může:

mít méně prostoru pro spontánní pohyb,
jinak vnímat své tělo,
vytvářet si náhradní pohybové strategie,
učit se fungovat skrze přizpůsobení.

Tělo je však velmi inteligentní. Vždy si hledá cestu, jak se přizpůsobit a přežít co nejlépe.

Takové zkušenosti ale mohou v těle zanechat určitý otisk. Ne nutně ve smyslu poškození, ale jako specifický styl organizace pohybu, napětí a nervového systému. V somatickém jazyce bychom mohli říct, že tělo si něco zapamatuje dříve, než pro to existují slova.

A právě to je důležité. Tyto zkušenosti vznikají v době, kdy ještě neexistuje vědomé myšlení a jazyk v podobě, jak je známe později. Proto bývají uložené spíše jako tělesná, emoční a implicitní paměť než jako konkrétní vzpomínka. Merck Manual například popisuje, že nejčasnější paměť je především implicitní, tedy nevybavuje se jako příběh, ale může přetrvávat ve formě naučených reakcí a tělesných vzorců.

V terapeutické praxi se pak někdy setkáváme s tím, že člověk nese bezejmenný pocit frustrace, zadržení, stažení nebo bezmoci, aniž by rozuměl, odkud přichází. A někdy právě tady začíná dávání souvislostí.

Nervový systém, emoce a první zkušenost „mohu“

Třetí měsíc života není jen o motorice. Mozek začíná čím dál více propojovat pohyb, smyslové vnímání, vztah a emoce.

Dítě postupně získává první zkušenosti s tím, že jeho pohyb má vliv na svět kolem něj.

Když pohne rukou, něco se stane.
Když vydá zvuk, někdo reaguje.
Když něco uchopí, objeví nový pocit.
Když něco vidí, začíná se k tomu chtít přiblížit.

Tady se začíná rozvíjet i anticipace, tedy schopnost nervového systému předvídat, co se pravděpodobně stane na základě opakované zkušenosti. Když dítě několikrát zažije, že pohyb ruky vede ke kontaktu s hračkou, zvuku nebo reakci dospělého, mozek se učí očekávat výsledek. Tím vzniká jeden z kořenů budoucí schopnosti jednat záměrně.

Z těchto drobných okamžiků se rodí něco velmi důležitého: první zárodek pocitu vlastní účinnosti.

Psychologie pro to používá slovo agency – pocit, že mohu jednat a něco ovlivnit.

A právě tady se otevírá důležitá otázka:

Co se děje, když dítě něco vidí, chce se k tomu přiblížit, ale pohyb je omezený?
Co se děje, když záměr vznikne, ale tělo ho nemůže plně dokončit?

V somatickém prožívání může taková zkušenost vytvářet napětí mezi impulsem a jeho dokončením. A právě tento druh nedokončeného pohybu či nedokončené akce bývá někdy v dospělosti cítit jako frustrace, tlak, vnitřní nespokojenost, zvýšená potřeba kontroly nebo citlivost na omezení.

Někdy se to může později překládat i do vnitřních vět jako:

Nejde to.
Musím se víc snažit.
Bez pomoci to nezvládnu.
Chci, ale něco mě zastaví.

Neříkám, že takto vzniká vše. Lidská psychika je mnohovrstevnatá. Ale právě rané tělesné zkušenosti mohou být jednou z vrstev, která se v našem příběhu významně podílí.

Základy autonomie se tvoří velmi brzy

První měsíce života se významně podílejí na tom, jak se postupně rodí radost z pohybu, pocit kompetence, schopnost iniciovat akci a vnímat sebe jako bytost, která může něco udělat.

Pokud je v tomto období přítomné omezení, někteří lidé později popisují:

stažení v těle,
větší citlivost na tlak a omezení,
potřebu mít věci pod kontrolou,
obtíž s uvolněním do spontaneity,
vnitřní nespokojenost bez jasného vysvětlení.

Samozřejmě neplatí, že každé dítě s ortopedickou pomůckou bude mít v dospělosti tyto projevy. Tak jednoduché to není. Ale v individuálním příběhu mohou tyto souvislosti dávat hluboký smysl.

Dobrá zpráva: tělo je extrémně plastické

Nervový systém člověka má obrovskou schopnost adaptace a změny. To znamená, že mnoho raných zkušeností lze později doplnit, dožít a integrovat novým způsobem. Mozek i tělo se učí celý život.

Ve své praxi využívám několik modalit, které lidem pomáhají tuto změnu prožít nejen mentálně, ale skutečně tělesně:

vědomé cítění a přijetí pocitu,
jemný pohyb, který přináší novou zkušenost tam, kde dříve chyběla,
práci s rovnovážným systémem a propriocepcí,
jemnou regulaci nervového systému,
ukotvení bezpečí v těle,
laskavý vztah k sobě a ke svému tělu.

Právě proto může být pro mnoho lidí velmi léčivé začít své tělo znovu objevovat i v dospělosti.

Ne proto, aby něco „opravovali“, ale aby tělu dali zkušenosti, které mu možná v raném vývoji chyběly. Aby vytvořili nové propojení tam, kde dříve bylo napětí, omezení nebo odpojení.

Lidské tělo je mimořádně moudré. Ve své praxi znovu a znovu sleduji, jak si hledá cestu k větší rovnováze. Jak nás život někdy vede přesně k těm zkušenostem, které potřebujeme doplnit. A jak velkou úlevu přináší už samotné pochopení.

Když porozumíme tělu, přestáváme se cítit špatně

Když se naučíme dívat na člověka skrze vývoj těla, nervového systému a emocí, otevírá se úplně nový pohled na lidský příběh.

Místo otázky:

Co je se mnou špatně?

se může objevit jiná:

Jak se moje tělo vyvíjelo a jak to ovlivňuje moje současné prožívání?

A právě v tomto prostoru začíná opravdová změna.

Ne skrze tlak.
Ne skrze sebekritiku.
Ale skrze porozumění.

Protože když porozumíme tělu, často poprvé uvidíme, že to, co jsme dlouho považovali za svou „chybu“, je ve skutečnosti inteligentní odpověď nervového systému na dávnou zkušenost.

A právě tehdy může přijít velká úleva.
Úleva z toho, že nejsme rozbití.
Že dáváme smysl.
Že naše tělo po celou dobu jen neslo svůj příběh.

A když mu začneme naslouchat novým způsobem, může se ten příběh začít přepisovat.