
Porod císařským řezem bývá často spojen s pocity ztráty, viny či selhání. Žena ví, že porodila, a přesto někde hluboko v těle zůstává neukončený pohyb, který volá po dokončení. Chybí okamžik, kdy se dítě po narození přiloží na tělo matky, kdy se jejich dechy a tep srdce na chvíli sladí, kdy se duše obou dotknou v nejpřirozenějším setkání života – v prvním doteku.
Naše tělo si pamatuje. Pamatuje si doteky i jejich absenci, pamatuje si hlasy, světla operačního sálu, i napětí, které se v ten okamžik vrylo do nervového systému.
Tento otisk často ovlivňuje nejen ženu samotnou, ale i její vztah s dítětem. Když se však tělo dostane do bezpečného prostoru, může konečně uvolnit napětí, které tehdy nemohlo odejít.
Právě pro tento okamžik vznikla meditace Přirozené zrození. Je to jemný, bezpečný prostor, kde může žena – i po letech od porodu – dopřát svému tělu a duši prožitek, který tehdy chyběl.Meditace pomáhá ženě projít vnitřní cestou zpět k onomu okamžiku, přepsat otisk odloučení do prožitku spojení – jemně, beze spěchu, s vědomím, že vše, co se děje, je v pořádku.
Když se žena skrze meditaci dotkne hlubokého pocitu klidu a lásky, její tělo i nervový systém tuto změnu předávají dítěti. Dítě – i když už dávno vyrostlo – vnímá tuto novou kvalitu přítomnosti, bezpečí a přijetí. Každý uvolněný strach, každý vyléčený okamžik odloučení se stává bonusem pro vzájemné propojení. Nová zkušenost, kterou jsem měla možnost pozorovat u desítek žen.

První dotek je pro dítě bránou do světa. Pomáhá mu přijmout hmotný kontakt se životem, s tělem, se Zemí. Je to okamžik, kdy se dítě učí, že svět je bezpečné místo, že kontakt přináší teplo, ne bolest.
A právě tento prožitek je základem rozvoje vztahovosti, sociální interakce i schopnosti komunikace – oblastí, u kterých děti po císařském řezu někdy přirozeně potřebují více podpory.
Jak se porodní prožitek přenáší na dítě?
Setkala jsem se za svou praxi z desítkami žen, jejichž dětem scházel pocit prvního propojení a vykazovaly několik společných znaků:
2. Tělesné napětí a vnitřní neklid.
3. Přecitlivělost na smyslové podněty.
4. Oslabení ve vývoji komunikace.
5. Emoční nestabilita.
6. Vzdor a zhoršená spolupráce.
7. Potřeba dělat si vše po svém.
Jejich maminky si s dětmi často nevěděly rady a vnímaly toto chování jako své selhání. Ale tak to není, jde jen o reakci na prožité trauma, která zůstala v nervovém systému maminky i dítěte uložena.
Ze své zkušenosti i ze zkušenosti s prací s ženami a dětmi vím, že pokud se pustí bolest a napětí, dává se nový prostor lásce, klidu a skutečnému propojení s dítětem na velmi hluboké úrovni prožívání.
Každý uvolněný strach z těla rodiče je bonusem pro vzájemné spojení. Nervový systém dítěte pak zažívá pocit, že svět je bezpečné místo. Hluboký prožitek, který mu často chybí a je zdrojem výše zmíněného chování. Dochází tak k pozvolnému zklidnění a uvolnění v čase. Meditace není zázračná pilulka ale je pro ženu nástroj, jak prožít to, co se nestalo a dát prostor pro uvolnění těla a emocí.
Tato meditace není návratem do minulosti. Je to cesta domů – k sobě, ke svému dítěti, ke klidu uvnitř těla. Každý nádech, každé uvolnění, každá slza, která se objeví, je projevem života, který se znovu rozproudil v těle ženy a dítěte. To, co bylo zamrzlé se pozvolně rozpouští.
Žena se znovu potkává se svým dítětem – byť „jen“ v meditaci – mnohdy proto, aby zjistila, že spojení, které cítí jako nenaplněné, nebylo přerušené, jen utlumené zahlcujícím a často nečekaným prožitkem. A její tělo čekalo, až se k němu vrátí a narození bude skutečně dokončeno.
