Neumí mluvit – nejsem dobrá máma

Tohle řeší snad každá máma, se kterou se setkávám při terapiích. Je úplně jedno, jestli na pozadí potíží dítěte je skutečná, domělá nebo prozatím neprokázaná porucha. I tak si už tak nešťastná máma přináší vnitřní pocit. Nejsem dobrá máma. Protože hnacím motorem, namísto lásky a přijetí, je často nevědomá potřeba uspět. Potřeba tak silná, že maminky ztrácejí pevnou půdu pod nohama. A co hůře, přichází o svoji již tak křehkou vnitřní jistotu. Není divu. Společnost, ve které žijeme, je na úspěch zaměřená. A naše podvědomí není hloupé, aby si nedalo pět a pět dohromady a nezačalo tento celospolečensky uznávaný model naplňovat. A pak jedinci, kteří tuto cílenou metu těžko dosahují, se stávají terčem, na který je zamířený tlak být proměněn. Společnost, která neporozuměla principu, že ji tvoří jedineční jedinci. Vidím to pokaždé, když ke mně rodič s takovým dítětem dorazí. Z jeho těla je patrná obrovská únava a fyzické vyčerpání z neustálého běhu. Rodič, kterému nikdo za celou tu dobu neřekl. „Všechno je v pořádku a cokoli uděláte, bude to v pořádku.“

Jsem natolik vnímává, že mě to pokaždé na první dobrou dojme a na tu druhou rozčílí. Proč? Protože vím, že tímto způsobem rodič se svým dítětem nikdy nedojde tam, kde chce být. Protože toto vnitřní bojovné nastavení odporuje moderním poznatkům z oblasti neurologie. A i přesto, že dnešní věda ví, co v mozku člověka činí stres a jak se projevuje na jeho těle, zatím se ještě nenaučila tyto nové poznatky uvádět do praxe. A rodič, který mnohdy nevědomě běží i ve chvíli, kdy sedí a sleduje sezení, nevnímá, že mu už nestačí síly. A téměř nikdy si nedá dohromady souvislost mezi sebou a dítětem. Protože cítí selhání. Pocit studu. Odloučení. Jako rodič, jako matka, jako žena, jako člověk. Žijeme ve společnosti, která popřela existenci odlišnosti. A selhání, zranění, bolest, které jsou přímou součástí každého takového procesu vyrovnávání se s jedinečností nemohou být plně prožity a uvolněny, aby se vytvořil prostor pro růst. Namísto toho se rodič snaží uspět v boji aniž by si uvědomil, že bojuje. Sám se sebou. Se svým dítětem. O svůj život. A proto můj zrak nikdy nepadá na dítě, ale vždy je zaměřen na rodiče. Protože vím, že právě rodič je klíčem k dítěti a jen klidná máma dokáže své dítě laskavě povzbudit a podpořit. Protože ho přijímá. Přesně takové jaké jé. Protože ji pohled na toto dítě už nebolí. Často se mě rodiče ptají: „Co mám dělat se svým dítětem?“ A moje odpověď zní. „Nic, začneme u vás.“ Základním zákonem přírody je spolupráce – přede mnou však často sedí dva, kteří jsou ve vzájemném boji. Jak pak mohu očekávat, že se jeden od druhého bude učit. Jak pak mohu očekávat, že jeden bude naslouchat, tiše podporovat a něžně nahlížet na človíčka, kterého stvořil a porozumí tomu, že i to slabé v sobě skrývá mohutnou sílu. Výsledky v terapii nedosahuje tereaput, ale klidná máma. Máma je terapeutem svého dítěte a proto je její srdce důležitější než slova jejího dítěte. Když se podaří obnovit spojení a navodit lásku a přátelství začínají se dít doslova zázraky. Cítíš se źoufalá a vyčerpaná z toho nekonečného běhu, který nikam nevede. Podívej se sem.