Uběhl první rok a vy jste se sotva vzpamatovali z toho, že máte miminko, které vám váš dosavadní a svobodný život převrátilo zcela naruby. Sotva jste se smířili s tou změnou a z vašeho malého uzlíčku, který jste ještě před pár měsíci drželi v ruce, je najednou roční batole. Batole, které zkoumá, sleduje, pozoruje, zjišťuje, je fascinované světem okolo sebe. A hlavně – je aktivní. Začalo se hýbat.

Ano, je to fofr. Zažila jsem to už třikrát a přiznám se, že napodruhé a snad ještě více napotřetí mi období do jednoho roku přišlo, jako když sedím v rychlíku směr Praha–Ostrava. Sem tam si schrupnu a už můžu vystupovat. A když vystoupím, vidím ten rej a šrumec na nádraží. Skoro stejný, jako když doma začne řádit batole. Mezitím, co se můj život přetočil úplně naruby, moje dítě si spokojeně kráčí ve svém vývoji kupředu. Jde si svou cestou a já už ho jenom dobíhám. Hasím katastrofy, odklízím nábytek, uzpůsobuji prostředí – a stejně ho najdu s rukou v květináči a než stihnu zasáhnout, už je ruka plná hlíny v puse. Znáte to taky?

Pohyb

Pohyb vpřed jako vývojový krok u dětí vítáme, radujeme se z něj. A to přesně do té doby, než zjistíme, co přesně pohyb vpřed znamená. Přiznám se, že mezi těmi občasnými šlofíky jsem si vývojových kroků do jednoho roku sotva všimla. Před prvním rokem se situace tak nějak pomalu uklidňovala a já jsem si kapku více odpočinula. Příroda to má podle mě skvěle zařízené. Ví totiž, že si maminka musí trochu odpočinout, protože její dítě brzy půjde tzv. do akce. Jakmile se totiž kojenec posadí, začne se rozhlížet po světě. A to, co vidí, ho fascinuje. Samozřejmě to všechno chce získat a tahle touha ho donutí k tomu, aby se pohnulo. Vpřed.

Zrak jako motor

Zrak je motor, který nastartuje tělo kojence/batolete k pohybu vpřed. Když nad tím přemýšlím, funguje to tak vlastně celý život. Když vidíte v obchodě hezký kousek oblečení, vydáte se ho prozkoumat, pak vyzkoušet a nakonec možná i koupit. Zrak stimuloval pohyb vpřed. Dítě to má stejně. Vydá se na cestu, aby mohlo objekt, který ho zajímá, prozkoumat, vyzkoušet (ještě ale méně kulturně než dospělý) – a to okusováním a ožužláváním.

Sluch jako záložní motor

Stejně tak sluch, i ten je motorem k pohybu. Pokud miminko zaslechne zajímavý zvuk, otočí se za ním. Pokud zvuk trvá nějakou dobu, pak za ním i poleze. Tahle funkce u nás přetrvala také, akorát spíš v tom bodě, kdy se snažíme dlouhotrvající, mnohdy otravný zvuk (např. pískání konvice) vypnout a utišit. Ale budete se mnou určitě souhlasit, že nás tento zvuk i v dospělosti dostane do pohybu.

Proč jedno dítě neustále někde lítá a druhé sedí spokojeně u knihy?

Miminko, na rozdíl od nás dospělých v moderní době, kašle na tzv. multitasking. Je ještě moudré a věnuje se pouze jedné věci tady a teď. Takže pokud mu dává smysl to, že ho momentálně zajímá, naplňuje a pohlcuje pohyb, bude se mu věnovat. Naplno a tak dlouho, dokud se nenasytí a nebude v tom dokonalé. Pořád bude za něčím lézt, bude věci zkoumat, ohmatávat, žužlat, bude s nimi bouchat, bude je házet. Bude chodit, běhat, lézt nahoru a zase dolů, zkrátka bude svět poznávat skrze pohyb. Teprve až se tato potřeba nasytí, poznaný svět pojmenuje. A dáte mi určitě za pravdu, že skrze toto poznání bude mít o čem mluvit. Pak je dost možné, že se vaše dítě usadí ke knize. Možná také bude chodit a začne ukazovat na obrázky či předměty. Bude vám je nosit a bude také chtít slyšet, jak se ta či ona věc jmenuje. Možná se na vás tázavě podívá nebo vám bude strkat předmět přímo před oči. Možná se vás zeptá „totoe?“. A pokud budete vnímaví, tuto otázku rozluštíte. Období vývoje řeči a pohybu se plynule střídají. Jedno podporuje druhé. Pokud se něco nezvrtne, pak je velmi pravděpodobné, že neustále běhající dítko jednoho dne usedne a začne mluvit. Tyto přirozené potřeby dítěte je potřeba respektovat a dát mu prostor se v nich nasytit. Když nehodlá sedět, číst si a ukazovat na obrázky, místo toho se vám vrtí v klíně a trhá listy, jednoduše dává vám jednoznačně najevo, že tohle téma není momentálně ohniskem jeho zájmu, nechte ho jít. Pokud s ním jdete na kroužek říkanek pro batolata a ono tam pořád jen běhá, leze kam nemá a vůbec ho to nezajímá, jsou to jen vyhozené peníze a brnkání na nervy maminek. Dítěti nic neuteče. Možná máte doma dítě, které poznává svět skrze zkušenosti, prožitky a doteky. Všichni potřebujeme pestré vjemy, ale každý máme jinou míru. Někdo je více sluchově založený, druhý hmatově, třetí pohybově. Proto dejte dítěti svobodu pohybu i řeči. Možná právě vaše dítě potřebuje větší množství pohybu, aby začalo mluvit. Nebo naopak, možná vaše dítě potřebuje více kontaktu s řečí, aby vědělo, jaká slova má použít, protože je samo spíše pasivní a rádo si nechá ukázat vzor. Skrze prožitky a vjemy si utváříme obraz slova v našem mozku. K tomuto obrazu pak jen přidáme konkrétní slovo – pojmenování. Jak silný obraz dítě potřebuje, to zjistíte nejlépe sami. Pozorujte dítě a zjistěte, zda ho více zajímá obraz (zrak), pohyb (manipulace s předmětem) nebo sluch (zvuk předmětu). A tento prožitek posilujte. Nezapomeňte ale také na ty ostatní. Na pozadí slova jsou vždy všechny vjemy – jde o komplexní vnímání světa, které vytvoří sluchový, zrakový i hmatový vjem, z něhož dítě pochopí obsah slova.