Oči jako okno do nervového systému

„Oči mluví dřív než slova.
V tomhle článku sdílím svou vlastní cestu – jak se můj zrak během posledních dvou let proměnil, proč oči reagují na trauma i uzdravování a jak přesně nervový systém ovlivňuje to, co vidíme.“

Možná jste si všimly, že se vaše oči v průběhu života mění.
Já ano.
Možná právě proto, že za poslední dva roky se můj zrak proměnil nesčetněkrát.

Narodila jsem se s oční vadou – strabismem (šilhavostí), ke které se později přidala i tupozrakost.
Od dětství jsem viděla svět jinak než ostatní. Neviděla jsem 3D, ale pouze 2D svět.
Jako bych vnímala svět plochý, bez vzájemného oddělení předmětů ve všech směrech – vertikálně, horizontálně i diagonálně.

Pro člověka, který vidí 3D od dětství, je to nepředstavitelné.
A stejně nepředstavitelné to bylo pro mě – obráceně. Nikdy jsem si neuměla představit, jak moc je moje vidění odlišné a jak dlouhá cesta mě čeká, než uvidím svět podobně jako většina lidí.

Učila jsem se vidět svět znovu

Ne hlavou, ale tělem.
A zjistila jsem, že když se mění zrak, ve skutečnosti se mění celé vnímání reality.
Mění se tón, barvy, vzdálenosti, světlo… ale hlavně vztah k sobě.

Dnes už v místě třírozměrného vidění jsem – ale necítím se v něm úplně doma.
Uvnitř sebe pořád cítím dozvuk starého světa, který se mi rozpadl před očima.
A zároveň i světa, který se rozpadl uvnitř mě samotné.
Na zraku je totiž provázané úplně všechno.

Obrazy, které vidíme, situace, které žijeme, to, co pozorujeme – to vše se zaznamenává do paměti.
A spolu s těmito obrazy ukládáme i emoce, pocity, slova.
Celý náš příběh se ukládá skrze to, co vidíme.

Můj svět byl 44 let plochý

Až v průběhu tohoto roku začaly do mého vidění pronikat 3D objekty.

Najednou se mi začaly ukazovat zakulacené tváře, kmeny stromů, listy oddělené od oblohy, stébla trávy vyrůstající ze země tak jasně, že jsem poprvé viděla jejich skutečnou výšku i vzdálenost mezi nimi.
Auta, jejichž tvary se vykreslovaly do detailů.
Ptáci, kteří skutečně létali v prostoru – ne po ploše.

To, co je pro tebe samozřejmostí, se pro mě stalo úplně novým vesmírem. A bylo to nádherné… i děsivé zároveň.
Moje oči byly dokořán, zornice rozšířené, tvář ztuhlá, dech téměř žádný.
Na jednu stranu úžas nad krásou.
Na druhou stranu neschopnost cítit vděčnost, protože tělo bylo stále v šoku.

Každodenní pozorování mých očí

Začala jsem svoje oči sledovat každý den.

Nejen proto, že se vizuálně měnily – tupozraké oko se po desetiletích probouzelo a „rozmrzávalo“ –
ale proto, že jsem v očích viděla úplně vše, co prožívám.

Dlouho působily vyděšeně.
Potom unaveně, vyčerpaně.
Až nakonec začaly měknout a uvolňovat se.

A tehdy jsem pochopila, že součástí probouzení zraku je probouzení traumatu, které v mém těle leželo od dětství.

Stejně jako mnoho jiných dětí jsem byla po operacích očí odložena v nemocnici – sama, bez rodičů.
Moje oči prošly čtyřmi operacemi, a moje duše si to všechno zapamatovala.

To vše jsem musela projít znovu – tentokrát už jako dospělá žena.
A skrze oči jsem viděla, kdy nevím, kde jsem… kdy se bojím… kdy mě z toho všeho bolí hlava… kdy vnímám svět jinak než včera a nerozumím tomu a kdy se cítím tak osamělá v tom všem s pocitem, že nikdo tomu, co prožívám nerozumím a já to ani neumím sdělit.

Byla to cesta do hlubin mé duše, těla i mysli.

Co jsem se naučila?

Když je nervový systém vyděšený a je toho na duši příliš, oči to ukážou jako první.

Oči se stávají prázdné, unavené, nepřítomné.
Ukazují stav zmrznutí, šoku, odpojení.
Jako by z nich na chvíli odešla duše.
Emoce jsou ploché, vzdálené, a člověk má pocit, že nemůže najít sám sebe.

Tento stav nás chrání před tím, co nedokážeme unést.
Je to paradoxně stav, za který je potřeba cítit vděčnost – i když je velmi nepříjemný.

Oči jsou první místo, kde se ukáže, jak se opravdu máš

V okolí očí je velké množství svalů, které reagují přímo na stav nervové soustavy.

Když jsi ve stresu, přepětí nebo v úzkosti:

• obličej se stahuje
• oči potemní
• zúží se
• zornice se stáhnou nebo naopak rozšíří

Z tohoto stavu lze jemně odplout jednoduchými doteky kolem očí nebo měkkým, širokým pohledem do dálky.
V okamžiku, kdy v očích začneš cítit úlevu, se totéž začne dít i v srdci.
Tělo se začne pozvolna cítit v bezpečí.

A když se tělo cítí v bezpečí, jako první se uvolní oči.
A skrze ně můžeš začít.

Začneš „vidět“ jinak.
Doslova.

Co se v těle děje?

Když se aktivuje podle polyvagální teorie Stephena Porgese tzv. ventrální vagus – větev bezpečí, klidu a přítomnosti:

1. zlepšuje se prokrvení obličeje,
2. svaly kolem očí měknou, napětí mizí,
3. dech se zpomaluje,
4. mysl se pročistí,
5. přichází jemnost a otevřenost.

A zrak se stává jasnější, živější, zářivější.
Je to vidět na první pohled.

To je důvod, proč někteří lidé působí vyhasle – jejich tělo je dlouhodobě v napětí nebo ve stavu přežití.
A proč jiní září – jejich nervový systém dýchá.

A to nejdůležitější: všechno se dá změnit

Zrak patří k nejrychlejším ukazatelům našeho vnitřního stavu.
A zároveň je jedním z nejjemnějších způsobů, jak lze nervový systém ovlivňovat.

Oči nikdy nelžou.
Ukazují stav těla přesněji než slova.

Podívej se dnes do svých očí – a všímej si, co ti vyprávějí.

Pokud si přeješ ode mě dostávat další sdílení o těle, nervovém systému a jemných cestách k uzdravení, můžeš se přihlásit k odběru newsletteru zde.