Stres, řeč a bezpečí – jak spolu souvisí?

Jako celostní terapeutka doprovázím rodiče k tomu, aby se dotkli tří vrstev lidského bytí. Těla, mysli a duše a uvědomili si, že pokud chtějí ve svém rodinném životě a těle dítěte něco změnit, vždy je potřeba vnímat více vrstevnatost projevů a také souvislost mezi jednotlivými členy rodiny. Tedy mezi sebou a dítětem samotným.

Celostní přístup nespočívá pouze ve vnímání dítěte a hledání příčin projevů dítěte v jeho samotném těle. Na Celostní komunikaci se zaměřujeme na mnohem širší pole a to je rodina a rodinný příběh, ale i příběh jednotlivých těl a to, jakým způsobem se navzájem tyto příběhy prolínají a do sebe otiskují.

Vývoji řeči a komunikace ale také vývoji nervového systému, který vše v těle řídí a ovlivňuje, se daří nejlépe v prostředí tělesného bezpečí a ve stavu fyzického uvolnění a vzájemného lidského propojení. /Amanda Blake/.

V jakém prostředí vyroste takto krásný květ?

Toto prostředí je vnitřní, v těle dítěte, ale také vnější, které ovlivňují jednotliví členové rodiny. Aby se rodič mohl fyzicky a mentálně uvolnit a stát se bezpečným, respektujícím a klidným průvodcem svého dítěte a tělo dítěte tak mohlo tvořit nerušený vývoj nervového systému, potřebuje k tomu mít rodič sám dobré vnitřní podmínky. Ty ale nastávají v době početí a raném vývoji dítěte vzácně. A proto dítě, které již zátěž v těle nese,  potřebuje, aby podpora byla podána nejen jemu, ale všem jednotlivým členům, kteří tvoří zmíněné prostředí. Tedy také rodičům. To vše s cílem harmonizovat rodinný systém a podpořit vzestup laskavé a otevřené komunikace, léčivé síly bezpečí, vzájemného propojení a tělesného uvolnění.

Co to znamená stav tělesného bezpečí?

Nepředstavuj si prosím pod tímto slovem jen prostředí, kde není přítomná slovní nebo fyzická agrese, ale spíše vnitřní biochemické prostředí těla, na které mozek následně reaguje vysíláním opětovné informace do těla se souhlasem k dalšímu uvolnění, regeneraci, trávení a také zrání a učení. Vyvolat toto prostředí znamená aktivovat parasympatickou – klidovou část autonomního nervového systému, utlumit funkci amygdaly, strážkyně emocí, a probudit spící hippocampus – velitele učení a paměti. Snadno se to napíše, hůře se to realizuje, ale možné to je.

Řeč a komunikace je komplexní a složitý jev a je na tomto vnitřním harmonickém prostředí naprosto závislá.

A proto nelze potíže, které dítě vykazuje ovlivňovat pouze a jen tím, že budeme celou svou pozornost mířit na to, co v jeho těle nefunguje a soustředit se na tento jeden aspekt těla. Protože rodič a rodina tvoří prostředí, společný nervový vztahový systém, který se od sebe oddělit nedá. Prostředí příčiny a následku. Když rodič nebo terapeut působí jednostranně, nedočká se valných výsledků. Do práce se musí zapojit všichni. Důvodů, které mě k celostní terapii řeči a komunikace dovedly, je mnoho a v následujícím příběhu se pokusím poukázat na některé z nich.

Řeč je komplexní jev a bez nadsázky lze říci, že potřebujeme celý mozek a celé tělo k tomu, abychom komunikovali. Tahle jednoduchá věta v sobě skrývá mnoho vrstev.

V případě, že se budeme soustředit na to, že řeč je tvořena pouze skrze naše tělo a řízena mozkovými funkcemi, je zcela přirozené, že budeme hledat příčinu řečových a komunikačních potíží dítěte v těle a mozkových funkcích. Ve zrelosti nervového systému, v jeho funkčnosti, ve schopnosti řídit jednotlivé smyslové funkce jako je zrak, sluch, hmat, čich nebo také chuť, které se v určité míře podílí na kvalitě řeči a komunikace. Budeme se také soustředit na to, jak pracují a fungují jednotlivé svaly, do jaké míry dítě dokáže jednotlivé části těla koordinovat, jak si dokáže například zapamatovat řadu pohybů a provést je plynule za sebou a nebo na to, jak pohybuje mluvidly a je schopné využít dech. To ale zdaleka nestačí.

Na řeči se podílí i další mentální aspekty vyšších mozkových funkcí jako je schopnost organizace, třídění, plánování, vyhodnocování. Abychom mohli rozmlouvat, musíme rozumět a abychom mohli rozumět musíme sami sebe dobře vnímat. Vnímat své tělo a jeho pohyb, zevnitř. Toto jsou důležité komponenty, na které v současné době míří alternativnější terapeutická pozornost.

Jeden z důležitých systémů, který jsem ještě neuvedla je rovnováha. Rovnovážný systém se úzce podílí nejen na smyslovém vnímání, ovlivňuje pohyby hlavy a těla, ale také pohyby mluvidel, oční pohyby i schopnost sluchového vnímání. Nejzajímavější na rovnovážném systému ale pro mě osobně je jeho úzké propojení s autonomním nervovým systémem. O něm již byla před chvílí řeč. Tento systém řídí funkce našeho těla, které jsou nutné pro přežití.

Ovlivňuje nejen náš dech a srdeční rytmus ale má také na starost stresovou odpověď našeho těla.

K čemu je stresová odpověď těla? Jejím úkolem je chránit naše tělo a zajistit přežití ve stavu ohrožení. Proč ale naše tělo prožívá stav ohrožení? A proč tento stav je úzce spojen právě s rovnovážným systémem? Abychom přežili, musíme utéct, hýbat se, sledovat očima to, co se děje, ušima to, co slyšíme a rychle na to reagovat. A tak dále. Jenže, co když je poplašné zařízení v našem těle sepnuté příliš často, příliš dlouho, co se pak děje? Hledáme neustále ohrožení a tělo nezraje.

Je jasné, že vnímat pouze tělo dítěte a jeho nezralosti nestačí. Tam totiž není mnohdy ta pravá příčina. To, že v těle dítěte něco nefunguje může být ovlivněno řadou dalších faktorů. Nezralost sama o sobě způsobuje jak už jsem řekla stresovou odpověď těla, co ale způsobuje to, že tělo dítěte nezraje?

Nemá k tomu vhodné prostředí.

I kdybychom popřeli nebo nevnímali minulost a její vliv na dítě a soustředili se pouze na přítomný stav, kdy v těle není dost uvolnění a tělo vykazuje nezralost a přítomnost opoždění nebo poruchy, nejlepší podmínky ve kterých dochází k regeneraci a rozvoji a potřebným změnám, je vždy stav fyzického uvolnění a vnitřního bezpečí. Je zřejmé, že podpořit zrání a učení je úkol číslo jedna. Ale zároveň je také jasné, za jakých podmínek zrání může probíhat. Můžeme tedy podporovat zrání a učení, pokud nemáme zajištěny ty správné podmínky? Je možné očekávat proměnu, když nemáme prostředí, ve kterém se řeči a komunikaci daří nejlépe? Vraťme se zpět k tomuto prostředí.

Stres, tedy stav ohrožení a komunikace jsou v úzkém propojení a to nejen psychicky, ale také biologicky. Vysoká hladina stresových hormonů má vliv na rovnováhu a ta následně na samotný pohyb a také smyslové vnímání, to vše ovlivní samotnou řeč.

Možná si právě teď můžeš uvědomit, jaké ty prožíváš pocity při stresu. Možná tě bolí hlava za očima, motáš se, ztrácíš rovnováhu, máš mžitky před očima, jak zadržuješ dech a jak je celé tvé tělo v napětí. Tato odpověď tvého těla, kterou jsem právě popsala je stresovou odpovědí těla na stav ohrožení. Kvůli čemu ho tvé tělo prožívá? A jaké prostředí utvořilo? Zkus si na to odpovědět.

Můžeme tedy v péči o děti s neurovývojovými potížemi zůstat pouze u těla a zkoumat nezralé funkce, zastavíme se však ve chvíli, kdy se nám tyto nezralé funkce nedaří i sebelepším cvičením efektivně vylepšit. Pak musíme jít o krůček dál k příběhu těla samotného. Tam je to totiž vždy velmi zajímavé a nacházíme zde mnoho odpovědí. Proč tělo udržuje stresovou vlnu se zdá najednou mnohem jasnější.

Já osobně, dříve než cokoli podniknut s tělem dítětem, se zabývám příběhem rodiny samotné. A co jsem se za poslední roky naučila mě ohromilo a utvrdilo v tom, že začít musíme z jiného místa.

Pojďme se podívat na to, jak stav ohrožení může vzniknout v těle ženy, která se chystá být maminkou. A odpočinout si od úvah v prožitku. Je to ilustrativní příklad, který se v mé praxi běžně objevuje.

Nyní si můžeme představit jednoduchou situaci. Maminka v době očekávání miminka prožívá nepříjemnou situaci. Je maminka poprvé. Nevěří si, bojí se. Možná samotné bolesti, která s narozením miminka bude souviset. Tak si to aspoň sama pro sebe vysvětluje. Současně někde hluboko v sobě nalézá ale fragmenty svého vlastního narození, nevydařeného dětství, které je ovlivněné hádkami rodičů a konečným rozvodem. Přecházením od otce k matce bez pocitu, že k někomu z nich může doopravdy přilnout. Někde hluboko v ní vzniká stav napětí a neustálé tenze. A ten se začíná projevovat v době, kdy se sama rozhoduje stát se maminkou. Pokud jí to úvahy a pocity dovolí, může už sama v sobě tento stav rozpoznat a uvažovat nad tím, zda vůbec zvládne být mámou. Jak dopadne její vlastní rodičovství. A sama sobě slibuje, že to, co se stalo jí, svému dítěti nikdy nechce způsobit. Napětí střídá napětí. Tenze, která nemusí mít někdy tak zjevné příčiny se objevuje v těle ženy intenzivně a každodenně. Mísí se pocit dětského nenaplnění s pocity ohrožení z budoucího vlastního selhání A dítě je přitom všem již v bříšku maminky.

Spolu s tím se někde z hlubin vynořují nepříjemné pocity úzkosti, obtížného dýchání, svalová ztuhlost a všudypřítomný strach. „Já jsem ani rodit nechtěla.“ „Bála jsem se, že to nezvládnu, že nebudu dobrá máma.“

Odkud se berou tyhle myšlenky a pocity, které ženy s odstupem sdílí a které se propisují do jejich těla a současně těla dítěte. Které neměly čas být vyjádřeny, sdíleny, integrovány a uvolněny. Pocity a prožitky minulosti se dotýkají přítomného života ženy a jejího dítěte.

Aby napětí z těla ustupovalo a dítě a žena mohli naplnit maximální potenciál. Aby vzniklo bezpečné prostředí, ve kterém je radost se učit a vyvíjet. Příběh ženy potřebuje být odhalen, rozeznán a léčen. Ne vždy se ale podaří to zajistit před samotným narozením. A já si pokládám otázky, proč současná generace maminek tak dlouho odkládá samotné početí a zdráhá se být maminkami. Není to jen moudrost těla, které pro zrození chce utvořit ty nejlepší podmínky a tak provází ženu peripetiemi života, aby uvolnila zátěž, která by mohla ovlivnit zdraví samotného dítěte?

O vlivu stresu na neurovývojové /Robert Melillo/ potíže se již píše, já vám zde nabízíme příběhy, které je dokreslují.

Propojení a porozumění řeči těla, naslouchání a pozorování pocitů, uchopení efektivních mentálních strategií s jemným dotykem spirituální roviny lidské existence a napojení se na hlubokou podstatu své jedinečné osobní cesty a její přijetí, jsou základní kameny,  které v celostním přístupu musí být obsaženy.

Koktejl neodžitého emočního lidského příběhu se mísí a opakuje po generace, kdy téma porodu a narození přichází do vědomí. Fyzické tělo ženy se stahuje a ovlivní tělo dítěte. Svalové napětí způsobené stresem uvnitř těla, zvýšení hladiny kortizolu a adrenalinu způsobí, že tělo zasílá jasné signály do mozku a ten vydá pokyn k napnutí svalů, zrychlení srdeční činnosti a rychlému a mělkému dýchání, které přináší do těla pocit, že je v ohrožení a mozek následně utvoří stejnou reakci. Tento pocit se přímo přenáší do nervového systému dítěte a ovlivní funkce jeho těla. Bez ohledu na to, zda je ještě v bříšku maminky nebo je již na světě. To vše bývá ukrytu v nevědomí ženy.

Vraťme se nyní zpět k řeči a rovnováze. V šestém měsíci těhotenství dozrává rovnovážný systém, jeho křehkost a reaktivita a spojitost se stresovým prostředí těla, je zřejmá. Jak se projeví nezralý rovnovážný systém a dlouhodobé napětí v nervovém systému na dalším vývoji dítěte?

Nezralost ovlivní nejen pohyb, ale také smyslové funkce, na kterých je závislá řeč.

Tělo v napětí se hůře pohybuje, pohyby nejsou ladné ani příliš rozsáhlé. Jsou prudké, rychlé, chaotické, nedotažené, nepřesné. Pokud tělo neovládne v průběhu raného vývoje dokonalý a vědomě koordinovaný zralejší pohyb, na který má čas a klid, přetrvávají v těle dítěte aktivní novorozenecké reflexy, které mají sice svou skvělou startovní funkci, ale z dlouhodobého hlediska jsou pro zralý vývoj nedostačující. Nelze na nich vystavět něco tak obtížného jako je artikulace. Jenže pro integraci těchto reflexů musí být podmínky. Bez ohledu na to, zda jde o raný vývoj nebo o pozdější cvičení.

A tak jeden problém navazuje na druhý. Častým řešením dnes bývá snaha integrovat přetrvávající reflexy, a děti podstupují nákladné a časově i fyzicky náročné terapie. Nikdo se ale nezamýšlí nad tím, zda tělo chce a může daný reflex skutečně uvolnit. Mnohdy, aniž bychom si uvědomili, že tělo má moudrý důvod, proč reflex udržuje, se neustále cvičí a dítě a jeho nervový systém se dále zatěžuje. Co schází? Pohled za a pochopení toho, jak lidské tělo funguje. Za udržením reflexů totiž často stojí také samotné trauma /Volemanová/, tedy zahlcující příběh těla a ten čeká na své odhalení a uvolnění. A zde se často setkáváme s pocity marnosti, protože usilovné cvičení nepřináší efekt. Já osobně rozumím tomu, proč. Nedíváme se na hlubší vrstvu, která tento reflex udržuje při životě. A naprosto správně, za ním je totiž prožitek a tělo dítě chrání před dalším zatížením. Logika, která má na pozadí také dost psychologie a biologie samotné.

Stres, bezpečí a řeči – prožitek pro tebe.

Když jsme ve stresu, všechny nepotřebné funkce k přežití jsou upozaděny, a je pak jednoduché, aby nám z ruky vypadl talířek nebo abychom praštili do stolu bokem, aniž bychom si všimli, že prostorovou vzdálenost těla od stolu jsme zkrátka moc neodhadli.

A možná vás teď zaujalo, do jaké míry stres ovlivnil tak obyčejnou věc jako je udržet talířek nebo schopnost projít okolo stolu bez bolesti. Co všechno se musí stát, jaké funkce musíte použít, abyste tohle dokázali. Je jich několik a my si k nim hned dostaneme. Proč? Protože všechny tyto funkce se podílí také na řeči.

Stres přímo ovlivní tělo a řeč, protože ovlivní jednotlivé funkce a systémy, které se na tvorbě řeči podílí. Abychom mohli dosáhnout ve vývoji řeči maximálního potenciálu, potřebujeme uvolnit napětí a stres z těla dítěte, ale také rodiče. Z rodinného systému.

Co způsobí tento stres?

Jak už jsem zmínila, jedním z faktorů je tělesná nezralost na straně dítěte, ale co způsobí tělesnou nezralost?

Častým jevem, se kterým se setkáváme, a který jsem vám nastínila výše, je nezpracovaná a neuvolněná minulá zkušenost, která byla přesycující a zahlcující, lze použít také výraz trauma /Peter Levine/. Jedna potíž pak navazuje na druhou a naše tělo se tak stává zásobárnou prožitků, které ve svém závěru způsobují stálé vnitřní napětí, odpor a přetížení.

Řeč ale i naše tělo a nervový systém dlouhodobě napětí nesnese. Chce se ho zbavit a tak provádí různé mechanismy, které mu od stresu uleví, mezi ně patří například třepání rukama, křik, kousání, běhání a pokyvování tělem, hopsání, hlasité a stálé mluvení a další. Tyto projevy tedy nejsou něčím patologickým, ale jsou naopak naprosto zdravou reakcí těla, které touží po uvolnění a ozdravení a které si samo snaží tvořit podmínky pro nejlepší seberozvoj.

Jak je to s tělesnými funkcemi?

Abyste mohli projít okolo stolu, musíte vidět, kde stůl je volně pohybovat očima a vnímat až do periferie, plynule kroutit boky, abyste se stolu vyhnuli, přitom použít rovnováhu, protože pokud pro vás nepracuje, tak sice do stolu nevrazíte, ale místo toho spadnete. Pohyby očí, těla, prostorové vnímání, jemnost a ladnost pohybů těla i schopnost si naplánovat kudy půjdu, jsou všechno funkce a dovednosti, které naše tělo potřebuje pro to, aby dokázalo projít v pohodě okolo stolu a i proto, aby dokázalo tvořit řeč, plynulé mluvní pohyby, rozumět tomu, co sdílí a komunikovat.

Tyto funkce se naprosto skvěle rozvíjí v prostředí uvolnění a bezpečí, ale mohou být negativně ovlivněné dlouhodobým stresem, který poté způsobuje to, že se tělo nedostává do stavu vnitřního bezpečí a uvolnění. A tento stav zamezuje zrání, učení a také rozvoji řeči samotné. Popsat celostní přístup, který je velmi komplexní do jednoho textu je složité, ale já se o to pokusila.

Nastínili jsme si zde některé jeho aspekty, ale nedotkli jsme se zatím ještě tématu tělo, mysl a duše. Tomu se budu věnovat v dalších příspěvcích.

Co jsem vám dnes chtěla sdílet byl vztah mezi napětím těla ženy, které vychází z její minulé zkušenosti a podílí se na jejím příběhu zrození a mateřství, to jak ovlivňuje tělo a příběh dítěte samotného, a může také ovlivnit tak komplexní jev, jakým je řeč a komunikace.

Čím to zakončíme? Je dobré porozumět příčinám, protože skrze ně můžeme začít efektivně působit na rodinný příběh, jehož součástí je porucha řeči a komunikace dítěte nebo jakákoli jiná neurovývojová porucha. Nicméně, co je nejdůležitější?

Ať už je příčina projevů jakákoli, to, co je pro mě osobně zásadní je, utvořit v přítomném okamžiku co nejlepší stav v těle dítěte a také rodiče. Stav bezpečí a uvolnění. Protože to má vliv na to, jak se bude rozvíjet tělo dítěte, nejen řeč samotná.

Dnes se již můžeme nádherně opřít o mnoho poznatků, které přináší moderní neurovědy a na nich stavět celostní přístup v péči o klienty, o děti a rodiny, které k nám přichází. Zakončíme to optimisticky, na celostní komunikaci to ani jinak neumíme.

Hlavní úkol nervového systému je adaptace na prostředí.

Co to znamená? Lidské tělo a nervový systém má jednu úžasnou vlastnost. Schopnost se přizpůsobit. To znamená, že pokud se dokáže adaptovat na náročné podmínky a pokouší se v nich přežít, když je změníme, nervový systém se adaptuje na to, aby se tomuto novému prostředí opět přizpůsobil. A pokud utvoříme uvolněné prostředí, nervový systém začne uvolňovat napětí, které nese a otevírat cestu ke zrání a učení. A to je jeden z klíčových aspektů a dílků celostního přístupu, který jsem vám dnes v tomto textu inspirovaném lidskými příběhy, se kterými se setkáváme chtěla zprostředkovat.

Chtěla jsem vám také nabídnout širší pohled s vědomím, že pokud soustředíme pozornost pouze na jednu příčinu nebo jeden jev, uniká nám mnoho souvislostí, které s ním souvisí, a které se dají mnohdy ovlivnit snadněji, než působit na jev, který se zdá, že je tím hlavním problémem. V Terapii Celostní komunikace tento přístup používáme neustále, podporujeme rodiče v porozumění souvislostem, přijetí svého příběhu těla a také v uvolnění nepotřebného napětí. Jsme jim na této cestě oporou a nabízíme jim k tomu, aby to dokázali mnoho cest. Ukazuje se, že tento postup je efektivní, a také citlivý a laskavý k tělu dítěte, které nese zátěž, a nepotřebuje ještě přidávat další.

Celostní přístup léčí do hloubky a vstupuje do míst, kde jsou skutečné kořeny potíží. V případě, že chceš s námi na této cestě být, podívej se sem.