Původně jsem neměla záměr psát na téma logopedie a zubařů, nicméně moje vlastní zkušenost a zkušenost dalších rodičů, kterou jsem zaznamenala na facebooku, mě utvrdila v tom, že je pravý čas o vazbě těchto dvou oborů napsat pár řádků.
Nejprve vám povím příběh z mého rodinného života a následně k němu dodám několik odborných informací.
Je září 2013 a mému prvnímu synovi je 4,5 roku. Přicházíme k paní zubařce na pravidelnou preventivní kontrolu s vědomím, že tentokrát tam bude kaz. Je již v zoubku nepřehlédnutelný, ale zaneprázdnění po třetím porodu mi neumožnilo se dostavit k prohlídce včas. Kaz byl již tedy větší a hlubší. Zub bylo potřeba odvrtat, protože se jednalo o stoličku, která se z dětské pusy jen tak neztratí.S ošetřením jsem samozřejmě souhlasila, ale paní zubařka tenkrát zvolila ošetření bez lokální anestezie. Syn byl hodně odvážný. Ležel mi na klíně a nechal si zub vyvrtat. Občas zakňoural, ale já byla nadšená, jak to pěkně zvládl. Nicméně později se ukázalo, že tento prožitek v něm zanechal velký strach.
První zkušenost se zubařem v USA
Je červen 2015 a my jsme již čtyři měsíce v USA. Synovi je 6,3 let a při čištění zoubků zjišťujeme, že má další dva kazy, tentokrát mezizubní. Bude tedy potřeba navštívit zubního lékaře. Říkala jsem si, že to určitě zvládne, když už to jednou proběhlo v pohodě.Prohlídka zubů proběhla bez potíží, syn otevřel ústa a nechal paní doktorku podívat se do pusy. Následně proběhl rentgen kazů a zjistilo se, že jsou již poměrně hluboké. Byli jsme objednáni na další návštěvu k opravě kazů. Ve chvíli, kdy se synovi do úst dostala injekce s anestezií, byl konec.Ačkoliv to podle lékařky nemělo bolet, i samotné zatuhnutí a nepříjemný tlak v dásni syna rozhodil. Podařilo se mi ho na chvíli uklidnit a motivovat k další spolupráci. V momentu, kdy se mu však do úst dostal vzduch a voda, další ošetření už nezvládl. Kuckal se a nadavoval. Proč? To se dozvíte později.
Opatrnost a respekt vůči dítěti
Jelikož jsou tu lékaři opravdu opatrní, navrhli nám ošetření v celkové anestezii. To jsme odmítli jednak pro samotnou, z mého pohledu zcela zbytečnou zátěž organismu utlumujícími léky, a zároveň také kvůli částce, kterou bychom za toto ošetření zaplatili. Rozhodli jsme se vyčkat a dát synovi čas se s psychickou zátěží i mírnou bolestí poprat.Lékaře jsme navštívili ještě dvakrát, v obou případech neúspěšně. Nicméně zpětně si uvědomuji, že jádro budoucího úspěchu spočívalo mimo jiné také v těchto dvou, zdánlivě neúspěšných pokusech.V pokusech, které byly bez nátlaku, bez výčitek, bez strašení a bez ponížení dítěte. K tomu, aby časem ošetření zubů zvládl, bylo také nutné naučit ho určité dovednosti, které mu umožnily zákrokem projít.
Přišel o zuby, ale nemá z toho trauma.
Odklad následného ošetření (o pět měsíců) měl zdravotní negativum v tom, že kazy se prohloubily natolik, že bylo nutné zuby nakonec vytrhnout. Pozitivum spočívalo v tom, že syn z ošetření nemá trauma, protože na ně byl dobře připraven.
Počtvrté to klaplo
Až po čtvrté návštěvě mi totiž došlo, co synovi brání ošetření zvládnout. Bolest to ale nebyla, na tu byl připraven.Vpich jsme trénovali mírným stlačením dásně nehtem (simuluje to pěkně ostrý vpich) a následně stlačením dásně bříšky prstů, to se dá přirovnat tlaku, který po vpichu probíhá. Věděl, co ho čeká na začátku a co přijde poté. Nicméně tím ošetření zdaleka nekončí. To nejhorší v podstatě teprve přijde.
Co musí dítě umět, aby zvládlo ošetření u zubaře?
Vydržet s otevřenými ústy více než půl hodiny, což vyžaduje silnou čelist. Umět zasunout jazyk do krku a nedávit se přitom, což vyžaduje ovládnutí dávivého reflexu a motorickou dovednost jazyka. Nestrkat jazyk do místa ošetření, což vyžaduje cílené zaměření pohybu jazykem na určité místo.Umět vytvořit patrohltanový závěr a nepolykat vodu, kterou lékař stříká do úst v průběhu ošetření, a zároveň se touto vodou nekuckat. To vyžaduje pevné svaly, správné provedení pohybu jazykem, ale i normální citlivost v oblasti nosohltanu. A to nejdůležitější: umět dýchat nosem. A právě v ovládnutí těchto dovedností se prolíná logopedie se stomatologií. V tuto chvíli jsme na poli mezioborového přístupu k dítěti.Mně samotné to trvalo čtyři návštěvy, než mi došlo, proč to moje dítě nedokáže zvládnout. Dnes mě udivuje, že mi ani jeden ze zubařů, které jsme s dětmi navštívili (bylo jich celkem 6), neřekl, co dítě musí umět, aby ošetření zvládlo.Na omluvu amerických zubařů však musím říct, že dávají dítěti mnoho času a prostoru zvládnout nápor strachu a nechávají na dítěti samotném, zda se rozhodne zákrok podstoupit či nikoli. Kromě toho respektují jeho strach, věk i zkušenosti, které dítě doposud má. Zároveň mu cíleně dodávají odvahu a ve chvíli vyčerpání mu dají prostor k odpočinku.
Jak to tedy bylo u nás?
S Prokopem jsem si před čtvrtým pokusem v klidu sedla a zabředla jsem hovor na téma zubař.Já: Co ti na tom, Prokůpku, nejvíc vadí? Čeho se bojíš?Prokop: Já nechci vidět žádný nástroje, mám z nich strach.Já: Dobře, to se dá zařídit. A co dál?Prokop: Pak mi vadí, jak mi dělají tohle… a prstem si odtáhl tvář od zubů.Já: Dobře, chápu, je to nepříjemné, ale podívej. Když pan zubař má vidět tvoje zoubky, tak si musí tvář odtáhnout, protože by je jinak neviděl. Ukázala jsem mu to v zrcadle a uznal, že to tak je.Já: Víš co, já jim ale povím, že ti to vadí a ať to dělají jemněji. A je to všechno nebo ti vadí ještě něco?Prokop: Ještě mi vadí, že nemůžu dýchat. Já: Ty nemůžeš dýchat? Prokop: Ne, nemůžu, a navíc mi vadí ta voda v puse.Já: Aha, a proč nemůžeš dýchat?Prokop: To nevím. A mně to v té chvíli došlo. Neumí dýchat nosem, protože při ošetření se pusou dýchat dlouho nedá.Já: Tak jo, víš co, já jim povím, aby té vody stříkali trochu, jen tak, jak je to nezbytně nutné, a to dýchání zkusíme nacvičit. Souhlas? Prokop: Tak jo.
Čekalo nás tedy několik úkolů.
Přijmout bolest a uvědomit si, že se dá přežít, je krátká a brzy pomine.
Naučit se mít delší dobu otevřená ústa vleže, posílit sílu čelisti.
Zvyknout si na jazyk, který vleže zapadá do nosohltanu, kde vytváří pocit tlaku a uzavírá možnost dýchat ústy.
Naučit se nepolykat vodu v ústech, tedy vytvořit dostatečný patrohltanový závěr.
Naučit se dýchat nosem a mít přitom dobrý pocit, že se nedusím.
Najít sám v sobě dostatek odvahy a věřit, že bolest se dá překonat a zvládnout.
Ujistit syna, že má naši maximální podporu i když zákrok nezvládne. I přesto ho máme rádi.
Vše jsme zvládli během měsíce nacvičit. Dýchání nosem jsem mu připomínala při každém čištění zubů, jehož trvání jsme díky tomu více a více prodlužovali, čímž jsme ho naučili setrvat s otevřenými ústy dlouhou dobu. K čištění jsme používali elektrický kartáček, který vydává zvuk, zvyká tedy dítě i na určitý hluk a navíc vibrace ho učí jiným stimulům v dutině ústní.Zároveň jsme ho upozorňovali na to, aby se jazykem nepletl tam, kde je kartáček a ťukala jsem ho prstem do dásně na druhé straně, aby se snažil jazyk dávat na opačnou stranu nebo ho mít zasunutý vzadu v krku. Když to zvládl, tak už mu stačilo jen říct, aby dal jazyk pryč od kartáčku.Jazyk jsme také cíleně zasouvali do krku a upevňovali patrohltanový uzávěr. Záměrně jsem mu do pusy sahala více prsty a jazykem mu hýbala, stlačovala ho, aby si zvykl na přítomnost cizích věcí v ústech. Některé děti mají totiž větší citlivost a nesnesou dotyk.A do úst jsme stříkali vodu z injekční stříkačky. Syn měl za úkol ji v ústech chvíli udržet a nespolknout. Je podstatné začít po kapkách a postupně přidávat množství.Toto jsou nezbytné kroky, které dítěti umožní zubařské ošetření zvládnout. K tomu jsem po příchodu do ordinace lékaře požádala o respektování všech požadavků, které můj syn k ošetření přednesl. Syn si po celou dobu držel své dva nejoblíbenější plyšáky, kteří měli za úkol dodávat mu odvahu. Na očích měl sluneční brýle a sestřička podávala nástroje dostatečně velkým obloukem, aby je nemohl zahlédnout.Ještě předtím než jsme vstoupili do ordinace, jsem mu vyprávěla o odvážných bojovnících, které má ve svém srdci, jen je stačí zavolat na pomoc.
V průběhu ošetření jsem ho po celou dobu upozorňovala, že armáda odvážných bojovníků je právě v akci a pomáhá mu. Když jsem viděla, že synova odvaha upadá, volali jsme na pomoc další. Zároveň jsem nešetřila chválou, jak mu to skvěle jde.V tuto chvíli byla maximálně nutná slovní podpora z mé strany i přesto, že se chválení dětí tímto způsobem obvykle vyhýbám. Myšlenka odvážných bojovníku mě napadla díky uzdravující pohádce od Terezy Kramerové, čímž ji mnohokrát děkuji za inspiraci.
A výsledek?
Ošetření, které trvalo hodinu, zvládl perfektně. Domů si hrdě nesl pět vytržených (naštěstí prvních) zubů a já jsem byla pyšná máma statečného bojovníka, který svou odvahu objevil ve svém srdci.Děkuji mnohokrát zubařům, kteří chápou dětskou duši a dokáží dát dítěti dostatek času. Zároveň chci tímto článkem upozornit, že ani nejlaskavější přístup nemůže nahradit důkladnou „technickou“, ale i psychickou přípravu dítěte.Nezvládnuté nosní dýchání, silnější dávivý reflex, vyšší citlivost v dutině ústní, stejně jako oslabená síla a stabilita čelisti mohou být, a z mého pohledu jsou, příčinou toho, proč dítě ošetření zubařem nezvládne. A to i přesto, že je odhodlané a statečné.Považuji za důležité před ošetřením dítě veškeré jednotlivé kroky naučit a ověřit si, že je zvládne. Nespoléhat se jen na slovní pokyny, protože děti jim mohou sice rozumět, ale nedokáží je z důvodu např. motorického oslabení vykonat. Mnohdy ve stresu ani neřeknou, že nevědí, jak na to nebo co po nich zubař chce, a rovnou začnou plakat.Vždy dítěti vše vysvětlete a ukažte mu, co přesně po něm chcete. Říkejte mu, co má dělat, vynechte to, co dělat nemá.Nás to stálo 450 USD a čtyři návštěvy, než jsem si uvědomila, co má syn umět.Přiznám se, že bych opravdu ocenila. kdyby mi tyto zkušenosti sdělil sám lékař, bylo by to levnější, rychlejší a syn by pravděpodobně o zoubky nepřišel. Zároveň by se také předešlo mnohým traumatům dětí, rodičů a i lékařů. Ani oni to nemají jednoduché. Ošetřovat dítě, které je vyděšené a nespolupracující, není žádný med.Vám chci touto informací ušetřit čas i peníze za zbytečné nezvládnuté návštěvy a podpořit vás v důvěře ve vlastní děti. Ty kromě vaší podpory také potřebují určité dovednosti, které musíte před příchodem k zubaři společně nacvičit.Věřím, že se tak vyhnete zbytečně neúspěšným návštěvám.A jak to máte se svými dětmi vy? Co vám pomohlo ošetření u zubaře zvládnout? Těším se na vaše komentáře.
Jsem klinická logopedka a zastánkyně celostního přístupu v léčbě poruch komunikace. Maminka tří dětí a nadšená propagátorka online logopedie. Se svoji rodinou zažívám již několik let život v zahraničí. Z mých tří dětí se plynule staly mluvčí dvou jazyků a já s nadšením sleduji jejich vývoj. Jsem zakladatelkou úspěšného e-shopu Logopedie s úsměvem, kde nabízím autorské logopedické obrázkové materiály a pracovní sešity pro snadnější úpravu výslovnosti. Vydávám ve spolupráci s nakladatelství Euromedia pracovní sešity Učíme se hlásku C, L, R a další. Natáčím pro vás výuková vide o logopedii na facebooku Logopedie s úsměvem a podporuji vás rodiče dětí s poruchami komunikace na facebooku Celostní komunikace.
Více informací se dozvíte zde. >>
Martina Kolmanová
S Prokopem jsem si před čtvrtým pokusem v klidu sedla a zabředla jsem hovor na téma zubař.
Já: Co ti na tom, Prokůpku, nejvíc vadí? Čeho se bojíš?
Prokop: Já nechci vidět žádný nástroje, mám z nich strach.
Já: Dobře, to se dá zařídit. A co dál?
Prokop: Pak mi vadí, jak mi dělají tohle… a prstem si odtáhl tvář od zubů.
Já: Dobře, chápu, je to nepříjemné, ale podívej. Když pan zubař má vidět tvoje zoubky, tak si musí tvář odtáhnout, protože by je jinak neviděl. Ukázala jsem mu to v zrcadle a uznal, že to tak je.
Já: Víš co, já jim ale povím, že ti to vadí a ať to dělají jemněji. A je to všechno nebo ti vadí ještě něco?
Prokop: Ještě mi vadí, že nemůžu dýchat.
Já: Ty nemůžeš dýchat?
Prokop: Ne, nemůžu, a navíc mi vadí ta voda v puse.
Já: Aha, a proč nemůžeš dýchat?
Prokop: To nevím.
A mně to v té chvíli došlo. Neumí dýchat nosem, protože při ošetření se pusou dýchat dlouho nedá.
Já: Tak jo, víš co, já jim povím, aby té vody stříkali trochu, jen tak, jak je to nezbytně nutné, a to dýchání zkusíme nacvičit. Souhlas?
Prokop: Tak jo.
S Prokopem jsem si před čtvrtým pokusem v klidu sedla a zabředla jsem hovor na téma zubař.
Já: Co ti na tom, Prokůpku, nejvíc vadí? Čeho se bojíš?
Prokop: Já nechci vidět žádný nástroje, mám z nich strach.
Já: Dobře, to se dá zařídit. A co dál?
Prokop: Pak mi vadí, jak mi dělají tohle… a prstem si odtáhl tvář od zubů.
Já: Dobře, chápu, je to nepříjemné, ale podívej. Když pan zubař má vidět tvoje zoubky, tak si musí tvář odtáhnout, protože by je jinak neviděl. Ukázala jsem mu to v zrcadle a uznal, že to tak je.
Já: Víš co, já jim ale povím, že ti to vadí a ať to dělají jemněji. A je to všechno nebo ti vadí ještě něco?
Prokop: Ještě mi vadí, že nemůžu dýchat.
Já: Ty nemůžeš dýchat?
Prokop: Ne, nemůžu, a navíc mi vadí ta voda v puse.
Já: Aha, a proč nemůžeš dýchat?
Prokop: To nevím.
A mně to v té chvíli došlo. Neumí dýchat nosem, protože při ošetření se pusou dýchat dlouho nedá.
Já: Tak jo, víš co, já jim povím, aby té vody stříkali trochu, jen tak, jak je to nezbytně nutné, a to dýchání zkusíme nacvičit. Souhlas?
Prokop: Tak jo.
Rytmus - základ úspěchu ve čtení i v řeči
Schovej ten jazyk za zuby - proč dítě neuspěje?
Proč dítě nejde vpřed a jakou roli v tom hraje rodič
