Je úplně jedno, co říkáte, pokud vaše slova vycházejí z vašeho srdce, najdou si cestu do srdce druhého člověka. A vy, přesto, že se to možná dříve nedělo, začnete ve vzájemné komunikaci nacházet více:
Často to tak ale není. Za našimy slovy na místo lásky v našem srdci leží strach. Strach, který se v našem těle zabydlel tak pevně, že už ani nevíme, kterými dveřmi vstoupil a kterými ho máme vyprovodit ven.
Já sama jsem se v takovém období nacházela několik dlouhých let a moje chronická bolest mě postavila do místa, ve kterém jsem nikdy předtím nestála.
No, možná stála, jen jsem si to nepamatovala. Moje hlava se ne a ne upamatovat na to, co se mohlo stát, že najednou mám rozklepaná kolena, že najednou nevidím ani kousek kvality sebe sama, že najednou cítím temno a strach a že vůbec nevím, co s tím.
Uběhlo několik dlouhých let než jsem pochopila, co se ve mně děje. Než jsem našla všechny potřebné dílky puzzle zvané život a začala znovu rozumět tomu, co prožívám.
Uběhlo mnoho let, než jsem si dovolila být ženou v plné celistvosti, jemnosti a zranitelnosti. Proměnila jsem se uvnitř, ale i vně.
A spolu s tím se proměnila také má komunikace.
Tak, jak jsem si to vždycky přála, tak jak jsem se v tomto světě toužila projevit. Jen mi chyběla odvaha. Odvaha formovaná pocitem bezpečí uvnitř mě samotné.
V podpůrných koučinkových sezeních pro rodiče dětí s poruchami řeči a komunikace na téma strachu, bezpečí a uzavření se, narazíme vždy. A není to nic neobvyklého. Často je na straně rodiče, na jeho životní cestě těžký okamžik, o kterém pochybuje, ke kterému se vrací, který nebyl plně prožit a vysloven. Kdy si říká, tady se to zvrtlo, tady se něco změnilo, tady jsem to zkazila, udělala špatně, tady jsem selhala, tady jsem to nezvládla.
Cítíte to? Jak přísní na sebe jsme? Jak málo slov podpory a lásky pro sebe máme?
Jak snadno sami sebe odsuzujeme?
Stane se, může se to stát každému z nás, že se část jeho života zboří. Ale naše slova mohou celou tu událost ještě zhoršit a na místo toho, aby jsme se staly sami sobě oporou, přiléváme do olej do ohně.
Jazyk nepřijímání jsou slova, která jsem přijali jako malé holky a malí kluci. Nepřišli jsme s nimi na tento svět. Ale tento svět nás tuto řeč naučil. A dnes, jsme již sami tím bičem, který do nás práská a naše slova postrádají kouzelný proutek lásky.
To jak sami se sebou mluvíme, vyjadřuje náš vztah k sobě, naši lásku, kterou k sobě cítíme. A přesně takovou míru lásky vkládáme pak do života svým vlastním dětem. Můžete jim stokrát říci, že je milujete. Ucítí to ale z vašich slov ve chvíli, kdy se do sebe skutečně zamilujete.
A místo slov sebekritiky, nepřijetí a nelásky použijete slova podpory, přijetí a ocenění.
A mnoho dalšího. Je tolik slov, která pramění v našem srdci, stačí je „jen použít“.
Vždy máme ve svém životě příležitost k tomu, aby se slova lásky z našeho srdce dostala do našich úst. Slova ze srdce můžete NECHAT volně PROUDIT i s meditací Laskavá komunikace, kterou najdete zdarma ke stažení zde.