Respekt neznamená volnost a nemá u nás kořeny

Vyrostli jsme v době, kdy všichni, kdo neměli jedničku, neuspěli. Vyhnout se trestu, pocitu selhání, neúspěchu, zesměšnění, někdy i výprasku byl náš motiv k učení. Nic moc! Své děti naopak vychováváme v době, kdy je slovo respekt skloňované ve všech pádech. Chceme to jinak, ale pro tento nový přístup nemáme základy. Každému je jasné, že učitel matematiky angličtinu nikoho nenaučí. A my to přitom se svými dětmi děláme. Učíme děti to, co sami neumíme a očekáváme, že to budou umět a zvládat. Na respektující výchově není vůbec nic špatného. Funguje, ale jen tomu, kdo pochopil, že začít musí u sebe. Respekt je důvěra. A věřím sám sobě? Respekt je zodpovědnost. Unesu ji? Zodpovědnost je svoboda. My si však svobodu pleteme s volností. Představujeme si, že nám už konečně nikdo nebude říkat, co máme dělat, jak to máme dělat a proč to máme dělat. Stejně tak nás nikdo nebude hodnotit. Chceme být svobodní, a tak dopřáváme dostatek svobody i svému dítěti. A přesně v tuto chvíli se z respektující výchovy stává výchova volná, která se právem nikomu nelíbí. Pokud chceme důvěřovat dítěti, musíme důvěřovat sobě, a pokud mu chceme dopřát svobodu, musíme umět převzít plnou zodpovědnost za svůj život, která ke svobodě patří. A s tímto pocitem zodpovědnosti vychovávat. A to není vůbec jednoduché.

Mám tu výhodu, že mohu respekt zažívat v zemi, kde už nějakou dobu funguje, a vidím, že to, o co se pokoušíme, má smysl. Jen k sobě musíme být laskaví a začít pracovat nejdříve na sobě. Více než patnáct let jsme se ve školních lavicích učili, že někdo druhý něco ví lépe než my. A že naše hodnota se odvíjí od hodnocení druhých. Že míru úsilí, kterou vynaložíme ke zvládnutí úkolu, ohodnotí lépe učitel než my sami. A že chyby, které patří k jakékoli cestě vpřed, jsou ostuda a zaslouží si pětku. Místo abychom ocenili a potěšili sebe, obáváme se, že zklameme druhé. Místo abychom podpořili sebe a uvědomili si, co nám schází k pocitu spokojenosti, lásky a zdraví, užíráme se tím, že někdo druhý je lepší než my. Soutěžíme, protože jsme soutěžili už ve školce. Uniká nám hlavní myšlenka. Jedinými tvůrci, učiteli, ale i soudci jsme my sami. Máme tendenci hledat viníky za nespokojenost v našem životě. Máme tendenci hledat spasitele, který nás z té louže vytáhne. Máme tendenci být obětí, kterou někdo bude litovat. A zapomínáme, že máme vlastní nohy, o které se musíme opřít a které nás životem s důvěrou ponesou, když jim dáme přiležitost. Každý strom roste z kořenů. A my se opíráme o kořeny cizího stromu. A tak se klátíme a padáme k zemi ve chvíli, kdy nám ten druhý poví: „Děláš to špatně.“ A naopak rozkvétáme ve chvíli, kdy nám ten druhý poví: „Ty jsi tak šikovná.“ Místo abychom svůj vlastní strom zalévali vědomím své vlastní síly a jeho kořeny zesilovaly oceněním svého růstu, necháme to dělat druhé. A pak se divíme, že když přijde bouře, máme místo lesa holou paseku. Může to být ale i jinak! Nikdy není pozdě zapustit své vlastní kořeny. Nejdříve je však zapotřebí pročistit půdu pod nohama. Pokud s tím budete chtít pomoci, podívejte se na moji novou meditaci – Laskavé učení,