Prožij sílu uvolnění

CITLIVOST

Téma, které jsme v péči o sebe opomněli. Téma, které se zvyšující hladinou stresu celé společnosti, začalo vystupovat na povrch. Co je to citlivost, proč je důležitá a jak ji můžeme uvolnit?

V posledních letech se společenské trendy, které poukazují na téma otevření se do zranitelnosti točí právě okolo citlivosti lidského těla. Jako by 21. století přinášelo krok do hlubší vrstvy nás samotných. Představuji si to, jako bychom prostupovali dveřmi do prostor lidského vnímání, které nám do této doby byly odepřeny. Připadá mi, že celospolečenský vývoj plně koresponduje s vývojem osobních příběhů, které jsou otiskem prožitého celospolečenského traumatu. Trauma je prožitek, který přesycuje nervový systém člověka i společnosti, zahlcuje a dusí.

V danou chvíli, jako by nám mysl zhasla, řeč ustoupila do pozadí a my žijeme prožitek těla v plné přítomnosti. Jako jedinec i jako společnost.

Naše tělo je řízeno samovolně. Nervový systém má v sobě uložené mechanismy sebeobrany, evolučně ukotvené natolik, že naši bystrou hlavu k tomu v daný okamžik vůbec nepotřebuje.

Ocitáme se v surovém prožitku bez možnosti sebereflexe, pochopení hlubších souvislostí, v odpojení těla a mysli, s nemožností uvolnit emoce, které k danému prožitku ladí jako černé sako k bílé košili s límečkem a kravatou.

Na počátku nejsme schopni rozpoznat detaily obleku, který máme na sobě, ani pocit, který k němu patří. To přijde později. Proudíme přítomným okamžikem do chvíle, než naše tělo rozpozná nový okamžik jako bezpečnější a my si dovolíme na chvíli přistát. Přijmout postřehy a poznatky druhých, uvolnit se a postupně rozmrznout ze stavu ledové královny ve vnitřním odporu do stavu laskavé a přijímající princezny.

Let traumatem ale může trvat i roky. Jak pro tebe tak pro tvé blízké. A takový prožitek máme jako členové společnosti v sobě ukotven téměř každý. Každý se s ním v minulosti vyrovnával po svém. Zdá se však, že současná doba přináší celospolečenský tlak na vyrovnání hladiny uvolnění uvnitř našich těl.

Ano, jsou to naše citlivé děti, které hlásí, že je potřeba na chvíli přistát.

Jakkoli se to může zdát, že právě tyto děti jsou poruchou společnosti, z mého pohledu jsou jen odrazem života uvnitř našich těl, evoluční potřebou lidstva, vytvořit rezervu pro něco nového a krásnějšího.

Historie válečného konfliktu minulého století je usazená v těle naší společnosti, a dozvuky této události se otiskují do dnešních dní. Následované kontrolou komunistické doby, utažením těla, smyslů i jazyka. Odpojení se od jednotlivosti a jedinečnosti lidského prožívání. Jinými slovy, myslet a cítit do hloubky bylo zakázané. Takový stav nemůže trvat věčně, protože i lidské tělo má své hranice.

Následné uvolnění do svobody vyplavilo vlnu endorfinů, a později vlnu nahromaděného a nezpracovaného vzteku a příkoří. Za těmito silnými emocemi již prosakuje další vrstva, která ukazuje, že člověk, rodina a společnost, byli tímto prožitkem zraněni více, než bylo na první pohled patrné.

Pozvolna vcházíme do pocitu jemnosti, nově objevené zranitelnosti s myšlenkou, že to, co cítím jsem já.

Nacházíme celistvost v sobě samých a zabydlujeme si nové prostory našeho domu. Poznání hloubky lidského prožívání a otevření lidského srdce nás přivádí k postupnému vědomí propojenosti lidských těl a příběhů. Začínáme soucítit s druhými, protože jsme sami vstoupili do prožitku citlivosti k sobě samým. Uvědomujeme si, že naše bolest je společná. Dnešní vnímání je pro mě renesancí lidského prožívání. Uvolněním společenského traumatu. Byla by chyba snažit se viditelnou hladinu citlivosti znovu udusat a zmeškat tak možnost utvořit si rezervy pro další příběh lidstva.

Samozřejmě, že každý stojíme na jiném schůdku, ale přesto si neodpustím vidinu pozitivního vývoje a smýšlení o směru lidstva. Když jsem se jako celostní terapeut řeči a komunikace, začala více a do hloubky zabývat příběhy rodin a dětí, kteří ke mně přicházejí, došlo mi, jak tunelové bylo, myslet si, že potíže na straně dítěte jsou izolovanou, oddělenou entitou.

Sama jsem se na svět dívala optikou dítěte, vyrůstajícího v traumatizované společnosti, vzdělaná touto společností a formovaná k profesní cestě, která byla jen odrazem prožitku oddělenosti celé společnosti. Začala jsem to jednoho dne vidět úplně jinak.

Osobní příběh mého těla, které mě skrze letitou bolest volalo k uvolnění nahromaděných emocí, mi pomohl rozšířit obzor a vnímání do míst, která mi do této doby byla utajena. Začala jsem vidět mnoho souvislostí, uvědomovat si propojenost dítěte i rodiče, rodiče a jeho rodiče a v neposlední řadě i propojenost mezi lidmi celé společnosti.

Pro tunelové myšlení již nebylo místo. Jednoduše, mé vnímání narostlo do rozměrů slona, který se jen těžko vešel do krabičky od sirek, ve které jsem původně stála. Dovolila jsem si uvolnit se, pozorovat, nehodnotit a jen vnímat.

Pokud se podíváme na vznik citlivosti v dlouhodobém horizontu vývoje společnosti, můžeme pozorovat, že určitá hladina citlivosti tu vždy byla. Můžeme mapovat ve svém dětství projevy, které ji naznačovali /jako je strach být v noci sama, nechuť k určitým potravinám, obava z doteku, strach ze zvuků nebo většího množství lidí/, můžeme mapovat také v životě svých rodičů a předků projevy, které s ní korespondují. Můžeme ale také vidět, že právě citlivost našeho těla bylo místo, kterému naši předci pro existenční nejistotu nevěnovali přílišnou pozornost.

Na citlivost nebyl čas. Tělo se této vrstvy při prožívání útlaku a nesvobody nemohlo dotknout.

Současně však narůstající míra vnitřního napětí má své hranice a tělo ji dříve nebo později bude chtít uvolnit. Zvýšená citlivost dětí, které jsme dnes svědky v celospolečenském měřítku nás samotné nutí připustit si vyšší míru zranitelnosti a cítit dotek lidství uvnitř nás samých, uvolňovat dlouhodobě potlačené a skladované emoce. Nacházíme se v době uvolnění.

V procesu uvolnění nás doprovází naše děti, které svoji zjevnou citlivostí,

směrují nás rodiče i celou společnost k odvaze vstoupit do prostor, která potřebují uvolnění.

Když jsem se sama jako rodič ocitla doprovázena svým hyper sensitivním synem v místě, které ve mně vzbuzovalo obavu, nedokázala jsem jeho volání zpočátku vůbec následovat. Byl tak citlivý, že jsme si jednoduše vůbec nerozuměli. Moje tělo bylo stažené a napjaté v kontrastu s jeho novorozeneckou měkkostí a hebkostí.

Naše cesta trvala třináct let, než jsme se k sobě ve vzájemné citlivosti dokázaly přiblížit tak, abychom cítily skutečné napojení a proud hluboké lásky mezi námi oběma. Já jsem na této cestě uvolnila svaly svého těla spolu s vlnami emocí, které naznačovaly hluboké čistící procesy. Tohle všechno snad nemůže být jen moje, byla myšlenka, která ve mně začala postupně rezonovat.

Nebylo.

Skrze tento proces postupného uvolnění si mé tělo utvořilo rezervy odolnosti a to, co k němu nyní přichází umí přijmout a zpracovat. Se svým tělem jsem se propojila zevnitř. Přestala jsem vnímat jeho nedokonalost zvenku, a ocenila jeho krásu a sílu, kterou má uvnitř. Spolu s tím se proměnily mé vztahy, ten k sobě jako první.

Podobný proces pozoruji na svých klientech – rodičích a dětech s poruchami řeči a komunikace. Troufnu si tedy říci, že jde o proces celospolečenský, jehož jsem denně pozorovatelem.

Když jsem mapovala, co mi k otevření se do zranitelnosti s přijetím své osobní citlivosti pomohlo úplně nejvíce, musela jsem uznat, že tím nástrojem byla yoga a tělesné techniky.

V jednotlivých lekcích jsem se naučila rozpoznávat citlivost svého těla. Přestala jsem překračovat své hranice, zbytečně se napínat a přetěžovat. To, co jsem se naučila, jsem pak s mnohem větší lehkostí přenášela do běžného života. Nátlak, který jsem dříve tvořila na sebe i lidi okolo sebe, sám zmizel. Moje tělo již bylo uvolněné a mluvilo tímto jazykem.

Všímám si, jak těla rodičů a dětí, kteří ke mně přichází tuto míru napětí stále žijí. Vnímám ale, že podobně jako kdysi já, tuto hladinu napětí touží uvolnit.

Silná přecitlivělost na světlo, na potraviny, na dotek, je všudy přítomná. Nemožnost se lidsky přiblížit nás bolí. Velká část rodičů mi sdílí, že touží po hlubším propojení s dítětem. A já vím, že právě tuto zkušenost může naše tělo poměrně snadno zažít. Pokud mu dáme svolení k jemnému přistání.

Mé tělo si uvolněním utvořilo především energetické rezervy pro hlubší vztahy a propojení. Těla mých dětí se tak otevřela do prožitku bezpečí, zrání a naplnění maximálního potenciálu.

Pocit uvolnění je signálem pro náš nervový systém, k znovuobnovení svých rezerv. Vzniklá energie pak může pod naším vedením být vložena do formování hlubších vztahů a propojení. Je také zcela automaticky vložena do procesu zrání a učení. Je prožitkem klidu a zastavení. Jedno tělo navazuje na druhé. V případě, že se tělo rodiče uvolní, tělo dítěte ho vzápětí následuje.

Je jen na nás, jak tuto volnou energii následně využijeme a do čeho ji vložíme. Pro někoho to může být formování vztahů, pro někoho studium, pro dalšího rozvíjení se ve vlastní profesi. Pro jiného pomoc druhým a nebo péče o dítě. Už to nebude útěk a obrana, ale kreativní, záměrné a laskavé tvoření.

Bez této energetické rezervy žijeme život, který je únikem před naší vlastní bolestí a zraněním. Můžeme v tomto nastavení prožít celý náš život a nebo s odvahou odemknout svůj plný potenciál.

S velkou radostí a vděčností doprovázím rodiče dětí s poruchami řeči a komunikace do stavu uvolnění, nyní i jako lektorka Yogy pro duši, která je pro mě nejsilnějším terapeutickým prostorem, do kterého vkládám vše, co jsem o lidském těle, psychice i společnosti dosud naučila.

Více o ni čtěte zde.

Martina