Proč dítě nejde vpřed a jakou roli v tom hraje rodič

Vývoj bilaterální integrace /koordinace/ jako předpoklad pro vývoj řeči a důležitost sociálního propojení

Pokud má dítě dostatek příležitostí zažít smyslově pohybové prožitky jako miminko, batole nebo předškolák, mozek dítěte pozvolně dozrává a dítě plynule přechází z jednoho vývojového stadia do dalšího. Což můžeme pozorovat na jeho větší pohyblivosti, samostatnosti, ochotě zakoušet nové aktivity. Toto zrání se neobejde bez emočních projevů na straně dítěte. Aby dítě dokázalo zvládnout samostatnou chůzi, znamená to ztratit rovnováhu, zakopnout a spadnout. A i přesto, že se to stane, dítě v sobě znovu nalezne vnitřní sílu, která ho pohání vpřed, aby vývojový krok zvládlo. Možná mně dáte za pravdu, že po zbytek našeho života tomu není jinak, avšak vývoj se přesouvá do jiných, řekněme spíše vnitřních oblastí.

Pokud jde o zvládnutí vývoje bilaterální integrace /koordinace/, tedy současné zapojení obou polovin těla, očekáváme její nástup okolo 18 měsíce a její završení okolo čtvrtého roku věku dítěte. 

Co to znamená?

Pro vývoj dítěte je zapojení a ovládnutí obou polovin těla důležité, jelikož mu umožní provádět praktické činnosti s větší lehkostí a dítě skrze tyto činnosti zraje. Jejich zvládnutí je předpoklad pro pozdější akademický úspěch ale i pro bezproblémový nástup a vývoj komunikace.

Zatímco zpočátku se dítě dotýká světa celým svým tělem v poloze na zádech nebo na bříšku, a také celým svým tělem reaguje na podněty, které k němu přichází a tyto reakce jsou v raném vývoji reflexně podmíněné. Později, jak jeho mozek skrze reflexní zkušenost zraje, jeho tělo začíná ovládat nové a vědomě kontrolované pohybové vzorce a zakoušet smyslovou zkušenost. Dítě se začne světa dotýkat “sofistikovaněji” a se záměrem. Již se například neotáčí reflexně za zdrojem potravy při kojení, ale aktivně samo sebe krmí.

Na nové a náročnější úkony používá své končetiny, aby se například dokázalo bez potíží napít sklenice mléka oběma rukama. A později se naučí použít při pití jen jednu ruku. K této fázi jde pozvolně několik let.

Jak se dítě postupně setkává s náročnějšími úkony, nejen, že zraje, ale také stárne. A je od něho i ze strany rodičů a společnosti vyžadovaná určitá samostatnost. Potřebuje obstát v činnostech, které již vyžadují určitou přesnost a koordinaci, stejně jako zralost vyšších mozkových center.

Obstát ve společnosti je hnací motor veškerého vývoje a dítě, které cítí, že se potřebuje stát součástí společnosti, udělá maximum proto, aby daný úkon zvládlo. I přesto, že provedení nemusí být dokonalé.

Nejde vždy o to, že by ho k vývoji tlačila společnost záměrně, nicméně, dítě pozoruje své okolí, které chodí a běhá, vidí maminku, která míchá polévku jednou rukou nebo tátu, jak si čte na mobilu. Sleduje, jak u toho vypadá a co jeho tělo dělá. A o tyto pohyby se také pokouší. Vnímá, že je za každý krok vpřed chváleno a oceněno a to mu poskytne pocit přijetí a sounáležitosti. Stává se stejným jako máma a táta.

Cítí se vnímané a podporované a jednoduše zcela přirozeně chce patřit do společnosti, do které se narodilo a být stejné. Do jeho rodiny.

Může se však stát, že na určité vývojové kroky není dost prostoru a času k jejich upevnění a hlubšímu ovládnutí. Příčin je mnoho a toto rozhodně není kompletní výčet.

1. Dítě může být “jen” cílevědomé a chtít jít vpřed rychleji, dohnat sourozence, který je starší nebo se vyrovnat rodičům, kteří jsou už dokonalí.
2. Jindy může soustředění na určitou fázi zamezit náročná událost jako je stěhování a změna prostředí, nemoc, nehoda, úraz či smrt blízkého člena rodiny.
3. Nelze opomenout i studium rodičů, formování kariéry, nedostatečné finanční a bytové zázemí.
4. Na vině může být ale i samotné náročné narození, nebo pozdější odloučení od rodiče, které dítě zažilo a skrze které ztratilo jistotu a jeho tělo poté spěchá, jelikož jeho nervový systém zůstal ukotvený v režimu nejistoty a ohrožení.
5. Může ale dojít i k tomu, že maminka na dítě není dostatečně emočně vyladěná a nedokáže se s ním propojit a dítě pak ovládá činnosti bez potřebné emoční odezvy.
6. Stejně tak je možné, že se odehrávají mezi rodiči neshody, které ovlivní klima v rodině, které zahrnuje napětí a neklid a v něm se těžko postupuje vpřed.
7. Velkým stresorem je mezigenerační konflikt, který přináší vlny odmítání a vzájemného zraňování, kdy se mladá žena cítí osamocena na cestě se svým dítětem pro odlišnost postojů v mateřství, nepodpořena na své cestě blízkou rodinou.
8. A v neposlední řadě může být na straně dítěte přítomná porucha, která samotné zrání ovlivní.

Výčet příčin by mohl být mnohem širší, uvedla jsem ty, se kterými se setkávám nejčastěji. Je nutné si uvědomit, že jakékoli nedotažení určité vývojové fáze se v pozdějším věku dítěte projeví a může se ukázat jako zdroj úzkosti a obtížného zvládání stresu a zátěže i v dospělosti. A je nutné se vrátit zpět, nejen k fázi vývoje, ale i příběhu, který se v té době odehrával. Tyto příčiny mohou způsobit, že se dítě v některých oblastech nezdrží dlouho, nevytvoří se dostatek neuronových propojení a funkce zůstává nezralá a nedotažené dovednosti mu později schází.

To může ovlivnit i emoce a chování dítěte.

Setkáváme se s tím, že pro přítomné napětí a nezralost nervového systému je dítě smyslově citlivé a rychle zahlcené a aktivitám, které by mohlo dělat, se vyhýbá, vzdoruje proti nabídkám nebo změně. A je s ním celkově špatná spolupráce. Příčina ale není v dítěti. Leží hlouběji v rodinném příběhu. Všechny tyto skutečnosti vyžadují individuální postup a nastavení plánu pro dítě a rodinu. A mnohdy jemné posilování dítěte, ale především rodiče. Zvědomování si souvislostí a nalézání nové laskavé cesty sebepříjetí, ze které vychází další kroky vpřed.

Vždy je důležité zmapovat současnou situaci a zaměřit pozornost na dítě i na rodiče současně, nebo na rodinu jako celek. A podpořit je na jejich cestě. Ukázat jim, kde je to místo, které právě nyní potřebuje plnou péči a pozornost. A vysvětlit proč. Bez pochopení není motivace.

Já sama jako celostní terapeut věnuji pozornost celé rodině. Zajímá mě jak příběh dítěte, jeho aktuální stav, ale také příběh rodiče a rodiny, a momentální psychický, emoční a zdravotní stav rodiče, především maminky. Od toho se pak odvíjí má doporučení a potřebné kroky. Z vlastní zkušenosti vnímám, že vždy se jde vrátit a dosytit to, co se nemohlo odehrát. Máme k dispozici mnoho prostředků, technik a terapeutických postupů, kterými to můžeme zajistit. Jak pro dítě, tak pro rodiče. Jediné, co k tomu potřebujeme, je naše ochota a odvaha podívat se hlouběji, pod povrch projevu.

Aby dítě dosáhlo fyzické samostatnosti, určité zručnosti a zároveň dostatečné pozornosti, odvahy a jistoty, potřebuje projít jednotlivými stádii psychomotorického vývoje. Na úrovni somatické zralosti – v oblasti hrubé motoriky se jedná o postupné dosažení stadia laterální dominance, jako poslední fáze bilaterální integrace /koordinace. Dominantního použití jedné končetiny, části těla za současného potlačení aktivity druhé části těla.

Aktivita určitých mozkových center za současného potlačení jiných je projev zralosti a pomáhá dítěti soustředit pozornost na prováděný úkon a využít maximální možné zdroje k jeho provedení.

U některých dětí dosažení této zralosti vyžaduje podporu a my potřebujeme porozumět tomu, jakými stádii dítě potřebuje projít.

V praktické rovině jde o toto. Zatímco jako malé sahá po věcech oběma rukama, nebo pije ze skleničky oběma rukama, v pozdějším věku již chceme, aby drželo hrnek jen jednou rukou a také, aby jednou rukou napichovalo maso a druhou dokázalo plátek masa ukrojit. 

Že v tom některé děti selhávají a upřednostňují raději lžíci nebo se dožadují neustále krájení masa od dospělých, může být známkou nezralosti vyšších mozkových funkcí, ale i známkou toho, že dítě se dožaduje plné pozornosti ze strany rodiče. Jakmile jeho tělo bude cítit potřebné bezpečí a bude mít vybudované předchozí dovednosti, bude moci pokročit do další vývojové fáze s jistotou. Vždy jde tedy o souhru vnitřního a vnějšího prostředí. A proto je nutné zmapovat celkové rodinné prostředí než rodinu a rodiče zavalíme terapeutickými kroky.

Plná přítomnost rodiče a jeho propojení s dítětem jsou podstatným dílkem úspěchu, na který se však často zapomíná. Pokud je rodič nedostupný a zahlcený, nemůžeme čekat, že dokáže dítě dostatečně podpořit. U dětí, které nedosahují potřebné zralosti, se pak setkáváme současně s tím, že kromě menší samostatnosti jsou také více úzkostné, závislé na rodičích, emočně neklidné.

A je to právě klid rodiče, který může velmi napomoci k tomu, aby se dítě vydalo dál po své cestě k větší zralosti.

Děti mnohdy doslova volají po plném propojení s rodičem a po jeho zpřítomnění. Vnímáme u nich také menší schopnost pozornosti a soustředěnost na dokončení, horší orientaci v prostoru a paměť, mohou mít potíže s komunikací a ve školním procesu nebývají nejlepší na čtení a psaní. To vše ukazuje na to, že tělo dítěte prožívá na pozadí stres a není uvolněné. Setkávám se s tím čím dál častěji. A současně také vidíme pokroky na straně dítěte, jakmile rodič nabyde schopnosti být více přítomný v těle a propojený se sebou a s dítětem. A z tohoto důvodu jsem do terapie Celostní komunikace zařadila také Yogu pro rodiče.

Je to logické a biologické. Yoga přináší zvnitřnění a uzemnění. Propojení s tělem, zlepšení dechové kapacity, fyzické uvolnění a současně zpevnění těla i zklidnění nervového systému. A to pozitivně ovlivní celkový stav rodiče, který se stává přítomným a silným průvodcem.

Když máte překročit divokou řeku, potřebujete klidného průvodce.

A když průvodce stojí na druhé straně této řeky a je otočený zády k vám, neslyší vaše volání a nereaguje na váš emoční neklid nebo vás provází sám plný neklidu a napětí, rozhodně neuděláte potřebné kroky v lehkosti a proskáčete řekou tak, abyste to přežili. Rychle a nevědomě. A v tomto okamžiku jste to sice přežili, ale potřebná zkušenost je naplněná náročnou emocí bez potřebných hlubokých propojení.

Nicméně, pokud jde váš průvodce krok za krokem vedle vás, ukazuje vám cestu a vy z něho cítíte klid a když zavrávoráte, on vás podpoří, nasbíráte z této cesty spoustu zkušeností a nových propojení. Jak logických tak biologických, a odnesete si především silnou emoční vztahovou zkušenost, která se pro vás stává dalším palivem vývoje.

Vraťme se nyní k praktické části směřované k dítěti. Když dítě ovládá náročnější fyzické úkony, při kterých je vyzýváno, aby začalo používat koordinovaně obě poloviny těla jako je lezení, chůze, jízda na odrážedle nebo kreslení, jeho tělo potřebuje vše opakovaně zkoušet. Padat a zase se zvedat, aby mohlo dojít postupně k tzv. dominanci, kdy jeho mozek porozumí tomu, která strana těla je lepší a začíná se specializovat na tuto stranu těla. A na této cestě se bude zlobit, vztekat, křičet ale také se smát. Potřebuje spolu s tím prožít své emoce. V bezpečí. Potřebuje dospělého, který mu dá oporu. Vás.

Dosažení stadia laterální dominance vytváří důležitou změnu v mozku dítěte a předpokladem je, aby dítě svět nejprve zakusilo oběma rukama najednou. 

Dítě tedy nejprve integruje a propojuje obě strany těla a postupně jednu nadřadí. 

Pojďme se nyní podívat na to, jak to jde krok za krokem. A stále přitom mějme na paměti, že aby k tomu došlo, dítě musí mít vzor, který kopíruje, emočně blízkou osobu, která ho podpoří. Jak si sami brzy uvědomíte, jednotlivé fáze se navzájem prolínají a z našeho života nemizí činnosti, na které potřebujeme obě ruce, ale postupně je doplní činnosti, které vyžadují pouze jednu ruku. Fáze, která spoří energii. V tomto článku se budeme zabývat první fází bilaterální integrace. 

Symetrická bilaterální integrace

V první vývojové fázi symetrické bilaterální integrace, se odehrává současně stejný – zrcadlový pohyb obou polovin těla. Skvělým příkladem je například tleskání a oblíbená dětská verze Paci paci, kterou děti zvládají před prvním rokem. V této hře se obě končetiny potkávájí uprostřed osy těla a jsou tedy aktivovány obě mozkové hemisféry. V této fázi vidíme dítě, které pije ze skleničky a drží ji oběma rukama. 

Jakými aktivitami můžeme tuto fázi procvičovat i v pozdějším věku? 

1. Rytmické tleskání oběma rukama
2. Chytání a házení balonu oběma rukama
3. Poskoky oběma nohama
4. Houpání na houpačce, kdy se dítě nohama rozhoupává
5. Skákání přes švihadlo
6. Sklapovačky
7. Hraní na dirigenta – obě ruce tvoří shodný pohyb
8. Bubnování oběma rukama současně 
9. Andělíček ve sněhu /v trávě nebo doma na koberci/ – ruce a nohy dělají stejný pohyb
10. Utírání podlahy hadrem oběma rukama
11. Jízda na odrážedle – dítě se odstrkuje oběma nohama
12. Ždímání hadru oběma rukama
13. Mačkání a válení těsta, modelíny – oběma rukama současně
14. Kreslení do písku, do mouky oběma rukama – vlnky, půlkruhy, kruhy

Skvělé aktivity a už trochu náročnější nabízí také HANDLE přístup, se kterým na Celostní komunikaci pracujeme a vidíme krásné proměny už u dětí od 3 let věku. Vše tedy začíná od symetrie – souladu a shody, pohybu a těla. A vy můžete do těchto činností dítě více zapojit a předat mu zodpovědnost i když už je větší. Stejně tak se můžete k této činnosti vrátit i vy, pokud cítíte, že prožíváte často úzkost a napětí v těle. Tyto aktivity prospějí jak dětem tak dospělým. Uklidní a dosytí to, co potřebovalo více času a pozornosti.

Symetrické pozice nejen pro dospělé nabízí také Yoga, ale i další pohybová cvičení. V yoze je vidíme například u pozic – poloha dítěte, střecha nebo bojovník, hvězda a další a já je do cvičení záměrně často zařazuji, protože mnoho dospělých prožívá úzkost z nezralosti a nedostatečného propojení na úrovni mozkových hemisfér a těla. Yoga má hluboké ozdravné účinky na naše tělo a její účinky již byly mnohokrát prokázány.

Možná si nyní kladete otázku, proč je symetrie našeho těla důležitá a k čemu nám slouží?

 Z evolučního hlediska se usuzuje, že jejím hlavním přínosem je lokomoce. Symetricky shodné poloviny těla umožnily lepší a rychlejší způsob pohybu vpřed. 

A vývoj lidského jedince postupuje právě tímto směrem. Dítě se z polohy vleže dostává do vzpřímené pozice, aby se mohlo vydat vpřed, vstříc prožitkům, které ho v životě čekají. Na této cestě ho chceme podpořit.

Jak vývoj těla, symetrická bilaterální integrace a její fáze vedoucí až k laterální dominanci souvisí s uchopením slov?

Tím, jak lidský mozek zraje, učí se při každé činnosti aktivovat a současně potlačovat určitá centra v mozku. A jelikož tato centra leží na obou stranách mozku, je potřeba, aby se nejprve rozvíjela symetrie a teprve později je mozek schopen aktivovat potřebná centra a současně potlačit jiná centra, která pro danou funkci nepotřebuje.

A to se děje skrze vývoj pohybu a postupné zrání dominance. Setkáme se pak s tím, že dítě dokáže poslouchat vyprávění aniž by se snadno nechalo vyrušit okolními zvuky a nemusí si u toho s ničím hrát. Jen sedí nebo leží a poslouchá. Něco, co je pro mnoho dětí, které ke mně přichází, výzvou. Nedokáží poslouchat delší čtení od rodiče. Dítě se pak nedokáže soustředit na potřebný detail v příběhu, zachytit pointu, obsah. V řečové produkci se to projevuje tak, že do vyprávění zahrne i to, co s hlavním tématem nesouvisí. Dítě pak nemůže volit vhodná slova, držet linii vyprávění, zastavit a počkat, nechat posluchače, aby reagoval, zeptal se. Nemá na to dostatek zralých funkcí.

Jak potom dokáže vybrat správné zvuky, které jsou tvořeny správnými pohybovými vzorci a ty seřadit do smysluplných slov. Rovina výslovnosti, která je až na samotném povrchu, a ke které často naprosto mylně míří hlavní a první pozornost. Hádáte správně, nemůže.

Děti, které toto nedokáží mají na pozadí vývoje těla nerovnováhu, kterou potřebujeme odhalit a začít dosycovat. Vždy je ale potřeba laskavého provázení emočně vyrovnaného dospělého, který dítě v dané fázi vývoje dokáže podpořit. A to obzvlášť ve chvíli, kdy je předpoklad, že dítě má tuto fázi již za sebou. Je starší a už se od něho čeká správné L, S nebo R. Driluje se to měsíce a nic. Vyčerpání a frustrace na obou stranách. Logopedické materiály se stávají strašákem pro děti i rodiče. Někdy se rodiče svěřují, že už ani nemohou použít slovo logopedie. U jedné holčičky jsme naši terapii musely motivovat její touhou být tanečnice a zpěvačka a já se musela převléct do nové role – učitelka zpěvu a tance. Nakonec to byla zábava, protože techniky, které používám se k tomu dost blíží. Zafungovalo to a nakonec jsme po roce spolupráce došly až na úroveň správně vyslovovaných hlásek.

Kudy vede cesta k úspěchu?

Krok zpět na straně dítěte a dosycení toho, co chybí. Delší setrvávání v jednom místě, kdy dítě „nejde dopředu“ může znamenat, že jde o místo, které je i pro rodiče emočně náročné a vyžaduje od něho změnu, ošetření vlastního vnitřního zranění.

Když dítě nejde dopředu, je vždy potřeba rozšířit své vnímání a začít hledat i místo uvnitř sebe, které by mohlo pomoci otevřít cestu samotnému dítěti. A spolu s tím nabízet i jemnou podporu dítěti. Na Celostní komunikaci pracujeme s miskami vah a vždy se díváme, která z nich je více přetížená a potřebuje ulevit tak, aby došlo k harmonizaci nervového systému. Celostní přístup je nadčasový, není snadný, ale z dlouhodobého hlediska přináší benefit jak dítěti tak rodiči samotnému, a to především na úrovni hlubšího vzájemného propojení s využitím vzájemné mezilidské komunikace.