Děti nepřicházejí na svět nevybavené. Příroda je obdařila několika vrozenými dovednostmi, které jim umožňují přežití. Jednou z nich jsou vrozené reflexy – tedy automatická odpověď organismu na podráždění. Tato reakce je všem dětem společná. Proto na základě krátkého testu přítomnosti nebo nepřítomnosti daného reflexu, můžeme usuzovat správný vývoj centrální nervové soustavy dítěte. A dětští lékaři to tak při svých kontrolách dělají.

Vrozené reflexy

Reflex je v podstatě reakce, odpověď nervového systému na podráždění receptorů. Receptory, jsou smyslové buňky, které se dělí podle toho, na jaký podnět jsou schopny zareagovat (hmatový, čichový nebo sluchový). Když primární reflexy splní svůj úkol, musejí být během prvních šesti nejpozději dvanácti měsíců potlačeny volními mozkovými funkcemi. Tedy vědomě ovládnutou vůlí a kontrolovanou činností.

Příroda to má krásně zařízeno, co říkáte? Nenechá naše drobečky na holičkách.

Díky primárním reflexům se ale také mozek postupně učí správně a vědomě kontrolovat fungování těla, protože na základě této reakce dostává zpětnou vazbu o tom, co tělo dělá. A jednou z činností, kterou musí dítě ovládnout, je také příjem potravy. Pokud kontrola vyššími mozkovými funkcemi nad primárními reflexy není dostačující, mohou tyto reflexy zůstat aktivní i v pozdějším věku, což pro vývoj dítěte není žádoucí a my se pak setkáváme s potížemi, které přetrvání těchto reflexů způsobuje. Z hlediska příjmu potravy, který zásadně ovlivňuje vývoj mluvidel i vývoj druhotné funkce mluvidel – tvorby řeči – jsou pro nás důležité tři vrozené nepodmíněné reflexy. Jsou to hledací reflex, sací reflex a polykací reflex a ochranný kašlací reflex. Tyto reflexy zpočátku dítěti pomáhají zůstat naživu, tedy neumřít hlady. Je to jako byste po narození zmáčkli knoflík a dítě začalo automaticky sát – a to i věci, které s jídlem nesouvisejí, ale objeví se v okolí jeho úst. Příroda ho zkrátka hlady zemřít nenechá. Tato vrozená pohybová sací schopnost současně dítě (tedy jeho mozek) zpětně učí. Dává mu informaci o fungování jeho mluvidel a připravuje mozek na zralý vývojový krok vpřed – vědomý příjem potravy. A právě postupné vymizení těchto vrozených reflexů evokuje připravenost dítěte (jeho mozku) učinit krok k dospělosti, tedy k přechodu na tuhou stravu.

Známky zralosti/připravenosti přechodu na tuhou stravu z pohledu metody BLW

Zda je dítě k přechodu na tuhou stravu již zralé, můžeme pozorovat také na dalších signálech, které velmi pěkně popisují autoři metody Baby Led Weaning (dále BLW) ve své stejnojmenné knize. Z hlediska BLW (více se o ní můžete číst zde) je dítě považováno za zralé k přechodu na tuhou stravu pokud:

1. Dokáže samostatně a bez opory sedět – díky tomu že sedí, má vzpřímená záda a spolu s tím také hlavu, je připraveno zvládnout správný polykací akt a gravitace mu v tom hezky pomáhá.
2. Vymizel mu sací reflex – dítě již nevystrkuje jazyk mezi zoubky ve snaze nasát tekutinu z prsu matky (tento sací reflex naopak způsobuje, že dítě tuhou potravinu z úst vystrkuje)
3. Dítě si osvojilo manuální dovednosti, které mu umožňují samostatné krmení – umí chytit potravinu mezi ukazovák a palec (ne pomocí dlaňového úchopu, tedy mezi prsty a dlaň), což předpokládá, že ji bez problému dopraví ke svým ústům. Jeho mozek je připraven řídit uchopení a jedení toho, co před dítětem leží.
4. Dítě dává najevo zájem o stolování – třeba tím, že bere jídlo z vašeho talířku. Chce vás krmit nebo si k vám sedá, když jíte, a zajímá ho, co se děje. Otevírá pusinku, když jíte.
5. Dítě je již připravené kousat, zpracovávat a rozmělňovat potravu pomocí správných pohybů mluvidel, což předpokládá výše uvedené.

Ať už zvolíte k přechodu na tuhou stravu metodu BLW nebo tradiční způsob jedení ze lžičky, tyto znaky zralosti k přechodu na tuhou stravu pro vás budou dobrým vodítkem k jejímu správnému načasování.

Nápodoba jako důležitá součást stolování

Dítě si většinu dovedností osvojí pomocí nápodoby. Sleduje dospělého člověka nebo dítě ve svém okolí a snaží se napodobit činnost, kterou daný člověk provádí. U některých dětí je však schopnost nápodoby oslabená. Existují diagnózy, jako například autismus, kdy tato neverbální složka chování je výrazně utlumena. U zdravých dětí se však o schopnost nápodoby můžeme opřít i při nácviku přechodu na tuhou stravu. Jak na to? Nejsnadnější samozřejmě je, pokud stolujeme současně s dítětem. Pokud ho ve chvíli, kdy se my sami chceme najíst, posadíme do židličky a necháme ho nás pozorovat nebo si ho vezmeme na klín, dítě získává možnost sledovat, jak se u jídla chováme, co děláme, jak nabíráme jídlo na lžíci nebo vidličku, nebo si ho dáváme do pusy vlastní rukou. Dítě pak, jakmile je zralé, vypozorované dovednosti může snadno zopakovat. Pokud jste maminka dvou dětí, možná jste si všimla, že vaše druhorozené dítě se stalo přirozenou součástí stolování již od svého narození. A je také možné, že snadněji zvládlo přechod na tuhou stravu. Ve chvíli, kdy dáváte jídlo staršímu dítěti, velmi těžko zajistíte, aby mladší kojenec byl mimo váš dohled (tedy pokud zrovna nespí). Ačkoli jsou tyto situace mnohdy náročné, mají svoji výhodu. Mladší dítě je zcela přirozeně ponořeno do procesu stolování prakticky od svého narození. Já sama jsem to intuitivně dělala už s prvním synem. Kdykoli jsme šli jíst, položila jsem syna do kojícího polštáře, který jsem měla umístěný na proutěném křesle, a spolu s tím jsem ho přisunula ke stolu. V té chvíli si hrál s nějakou hračkou nebo nás jen obyčejně pozoroval. Prakticky od narození byl součástí rodinného stolování. Když byl starší a už seděl, dostal do ruky kousek mrkve nebo jablka, které mohl žužlat namísto kousátka nebo hračky. Seznamoval se tak zcela přirozeně s procesem stolování, s výběrem jednotlivých potravin a také s různými chutěmi. Vím, že někdy nás péče o děti zaměstná natolik, že zapomeneme na vlastní potřeby, obzvlášť ve chvíli, kdy je dítě plačtivější a vyžaduje více naší pozornosti. Je potřeba si ale uvědomit, že pokud my sami nerespektujeme svoje tělesné potřeby, a neukazujeme dítěti, že je důležité o své tělo pečovat, sytit ho, když má hlad, jídlo si užívat a vychutnávat, pak nemůžeme čekat, že dítě bude napodobovat něco, co jsme mu nikdy neukázali. Stejně tak nemůžeme očekávat, že pokud nedokážeme ovládnout svoji chuť na sladké a za zády dítěte chroustáme čokoládu, a přitom mu říkáme, že je zdravé jíst zeleninu, neuvěří nám. Někdy je potřeba sáhnout hluboko do svých zaběhnutých zvyků, aby nám děti uvěřily, že to, co jim předáváme, je skutečně prospěšné, protože ucítí, že tomu skutečně věříme.

Sebeláska a vztah k vlastnímu tělu jako detektor pravdivosti

V dnešní době se více než dříve mluví o kvalitě stravy. O jejím významu pro naše tělo. Internet je přehlcen teoriemi, které posuzují kvalitu a význam jednotlivých složek potravy, z nichž jedna druhou vzájemně popírají. Je těžké si vybrat. Je těžké volit, co je skutečně zdravé. Zda je to maso, mléko nebo brokolice. Současně se v souvislosti s těmito teoriemi velmi často setkáváme s názorem, že něco, čemu věřily naše maminky jako zdroji veškeré energie a vitamínů, se dnes považuje za škodlivé. Pro maminku, která pro své dítě chce to nejlepší, je velmi těžké se zorientovat.

Já sama jsem si prošla několika různými stravovacími přístupy, které jeden s druhým soutěžily o své prvenství, abych stejně došla k tomu, že to, co je skutečně zdravé, je láska, se kterou k jídlu přistupuji. Pokud dávám dítěti zdravou stravu jen s pocitem, že kdybych mu dala něco jiného, bylo by to pro něho škodlivé, pak můj postoj není založen na lásce, ale na strachu. Pak se také může stát, že vaše dítě tuhle skvělou zdravou stravu bude odmítat. Zkuste přehodnotit svůj vztah ke svému tělu a k sobě samotné, pak můžete očekávat, že si i vaše dítě bude pro sebe s láskou vybírat to nejlepší. Mateřství je cesta – z mého pohledu cesta k sobě, cesta k sebelásce. Teprve ve chvíli, kdy pochopíme svůj vztah k sobě, ke svému tělu a naše stravování bude založeno na lásce stejně jako naše činy a postoje, pak nám ani dítěti neublíží kousek masa, sklenice mléka nebo šálek kávy. Vybírat si jídlo z pocitu, že svému tělu dodávám skvělé látky, důležité živiny a s láskou o něho pečuji, je láskyplný postoj, který bude s radostí napodobovat i vaše dítě. A protože vaše dítě vás nejen sleduje, poslouchá vaše slova, ale také cítí vaše emoce, je důležité, aby vaše jednání, slova i pocity, byly v harmonii. Pak můžete čekat, že s chutí sní brokolici, rybu nebo třeba i kus salátu, protože bude cítit ty laskavé emoce a přijetí jídla jako prvku nasycení a radosti, které z vás vyzařují. Text je úryvkem z druhého přepracovaného vydání e-booku Jak na první lžičku. Oproti předchozímu vydání bude tento e-book obohacen o metodu Baby led weaning, na kterou se podíváme hlouběji a z pohledu logopedie. Dále využiji spolupráce s výživovou poradkyní Veronikou Hanzlíkovou, která vás podpoří v odvaze a lásce ke svému tělu i výživě miminka. Na Veronice se mi líbí, že mluví o mnoha potravinách pravdivě, vyzdvihuje jejich hodnotu, umí je zpracovat tak, aby byly pro tělo přínosné a umí je konzumovat s láskou. To pak naučí i vás :).  V bonusu najdete popis jednotlivých potravin pro malé strávníky, jejich výživové hodnoty a prospěšnost pro lidské tělo, stejně jako recepty prvních jídel pro miminka. Pokud chcete vědět o spuštění druhého přepracovaného vydání, klikněte ZDE.