Jestli něco dokáže skutečně porazit sebevědomí dítěte s poruchou řeči, je to přesně tahle věta. A dneska vám povím, proč je úplně zbytečné ji používat a jak vybruslit ze situace, která skutečně postrádá srozumitelný projev dítěte a vaše pochopení.Je prokázáno, že slovy se přenáší pouze 7 % informace. Dost málo na to, abychom si na základě takto nízkého čísla mohli myslet, že dítěti nerozumíme proto, že špatně mluví. O slova tu totiž vůbec nejde. Když vycestujete do zahraničí – teď na konci prázdnin má tuto zkušenost velká část čtenářů – určitě víte, že vlastně rozumíte cizincům i oni vám i přesto, že neznáte jejich jazyk.

O co se při porozumění opíráme?

Situace

Jste v obchodě a chcete si koupit broskve, abyste si zpříjemnili pobyt na pláži. A i přesto, že nedokážete v cizím jazyce vůbec říct, že chcete něco koupit, už jen tím, že jste uvnitř obchodu, vytváříte situaci, která nese informaci, že přicházíte nakupovat.

Pohyb

Zamíříte k pultu a tím prodavače utvrdíte, že po něm budete něco chtít. Ať už koupit, zjistit cenu nebo se jen podívat. Pokud se rozhodnete něco zakoupit, pravděpodobně ukážete prstem na broskve, po kterých toužíte, a tímto pohybem dáte najevo, že je chcete.

Pohled

Zcela určitě při ukazování na broskve otočíte i hlavu ve stejném směru – jednak proto, abyste ukázali na broskve, a ne třeba na banány, ale také proto, že oční kontakt (pohled) s objektem doplní a potvrdí informaci, kterou sdílíte.

Mimika

Možná se usmějete, abyste celou situaci zpříjemnili, nebo se naopak zamračíte, když uvidíte, že do sáčku prodavač dává naťuklou broskvi.

Gesta

Přestože prodavač na vás bude mluvit nejspíš svou mateřštinou, vy se budete opírat v pochopení o jeho gesta. Budete vnímat, jestli dal do sáčku správný počet broskví, a naopak vaše pokyvování hlavou ho utvrdí v tom, zda to dělá správně, nebo ne. A takto bychom mohli pokračovat dál, dostat se k placení, rozloučení pohledem, úsměvem, zamáváním. Ale to není nutné. Jak vy, tak prodavač velmi pravděpodobně totiž v této chvíli víte, že slova jsou tu zbytečná, a zaměříte svou pozornost na neverbální komunikaci a budete se snažit pomocí této neslovní komunikace maximálně přesně vyjádřit. Já vím, že s vaším dítětem nejste na dovolené, máte to dokonce jednodušší v tom, že sdílíte jeden společný jazyk. Vím, že chcete, aby dítě tento jazyk dobře umělo. Vím, že také toužíte po tom, aby se mu kvůli jeho chybám nikdo nesmál. Ale ruku na srdce – nejsme to právě my, kdo svojí reakcí jako první v dítěti upevňuje pocit, že je něco v nepořádku, že mu nerozumíme? Já bych si přála, abychom si teď společně uvědomili, že děti se mohou cítit jako cizinci ve vlastní zemi, jen proto, že jejich jazykové schopnosti jsou slabší. Pojďme jim pomoci a zkuste to s nimi jako s tím prodavačem broskví.

Jak si vzájemně porozumět?

Pokud k vám přijde malé dítě, něco vám říká a vy mu hned nerozumíte, postupujte následovně:

1. Zastavte to, co právě děláte, a zaměřte plnou pozornost na dítě a vnímejte ho celým svým srdcem.
2. Sedněte si nebo se skloňte na jeho úroveň a dívejte se mu do obličeje (nejlépe do očí).
3. Dejte dítěti najevo, že si vážíte toho, že za vámi přišlo a chce si s vámi povídat. Třeba slovy. Jé, ty jsi za mnou přišla. Ty mi chceš něco říct, ukázat?
4. Nechte ho to celé vyprávět a poslouchejte.
5. Hned poté spolkněte větu Já ti nerozumím.
6. Podívejte se, odkud dítě přišlo. Pravděpodobně zjistíte, co dělalo, pochopíte více celou situaci i to, proč za vámi jde.
7. Dívejte se na jeho pohyby, možná vám gesty doplňuje to, co říká. Většina dětí, které hůře mluví, používá gesta jako podporu svého sdělení.
8. Dívejte se na jeho oči, kam se dívají, co sdělují. Dost možná vám napoví, kam máte zaměřit svou pozornost, abyste pochopili, co říká.
9. Zopakujte přesně to, co jste slyšeli. I když je to třeba jedna slabika KO nebo neúplné slovo, věta. Dítěti ukážete, že jste NĚCO rozuměli. Zkuste odhadnout slovo, o které by mohlo jít.
10. Zaměstnejte svůj mozek a pomozte dítěti návodnými otázkami, které míří na možnost odpovědět pomocí gest kýváním hlavy, která vyjádří ANO, NE. Ty mi neseš ukázat auto? To jsi postavil? Chceš, abych se podívala? Mám jít za tebou? Potřebuješ pomoci? Něco se stalo?

Ale hlavně: MĚJTE CHUŤ SE DOMLUVIT! Ve chvíli, kdy místo tohoto procesu, který vyžaduje náš čas, zazní pouze věta: „Já ti ale vůbec nerozumím“, dítě získá okamžitou zpětnou vazbu, že dělá něco špatně. Že mluví špatně. Že to, co říká, nikdo neslyší. Že neexistuje způsob, jak se domluvit. Pokud ale začnete sledovat, vnímat, všímat si, upozorňovat na části slov, pohyby, gesta nebo pohled s vědomím, že tomu rozumíte, dítě získá zcela jiný vjem: To, co říkám, máma (babička, děda…) slyší. Chce se se mnou domluvit. Má mě rád, ráda. Je to můj kamarád. Můžu mu důvěřovat a nemusím se bát s ním mluvit. Děti, které špatně mluví nebo mluví velmi málo či vůbec, takových „facek“ dostanou mnoho, často i od svých vrstevníků nebo cizích lidí. A my rodiče a širší příbuzenstvo jsme tu od toho, abychom jim ukázali, že svět je přátelské místo, že komunikovat je důležité, a že od správně vyslovených slov se naše láska neodvíjí.