Moje máma mi nerozumí

Stojím v chodbě a mávám ručičkama. Snažím se mojí mámě dát najevo, že chci jít ven. Vypadá to jako prima hra a moje ruce lítají nahoru a dolů. Stojím u vchodových dveří a ze všech sil k těm pohybům přidávám své první „uee“. Máma se na mě podívá a říká. „Co tady křičíš?“ A pak jde dál. A ten úžasný zvuk, který jsem právě vyloudil ze svých úst, jakoby ani neslyšela. Nerozumím tomu. Zlobím se a začínám fňukat. Házím okolo sebe botama, které byly dosud pěkně vyskládané v botníku. To abych dal mámě najevo, že chci jít ven. Ten první pokus nevyšel. Za to zvuk padajících bot mámu přilákal zpět. A já jsem nadšený, že snad konečně pochopí, co jí říkám. „Co to děláš?“ Křičí na mě, a zároveň se vůbec nesměje. Chci jít ven, tak jsem vyndal boty, běží mi hlavou. „Ach jo, já už fakt nevim, co s tebou“, povídá máma a přitom rovná boty zpátky do botníku. A já je znovu vyndávám ven, protože už mě nenapadá, jak jinak mám říct, že chci jít ven. „No. a ještě mi přidělávej práci“, slyším mámu říkat. To už ale propadám v opravdový pláč. Moje máma mi nerozumí.

• Nenapadlo mě otevřít dveře a jít ven, protože na kliku ještě nedosáhnu.
• Nenapadlo mě vzít ji za ruku, abych ji dovedl ke dveřím, protože pak by možná rozuměla.
• Nenapadlo mě ani si boty nazout, protože to ještě neumím.

Jediné co mě napadlo bylo „ue“ a mávat rukama. Vždyť tak nějak to přece máma říká, když jdeme ven. A někdy přitom i mává rukama.

Jak snadné je přehlédnout komunikační snahy dítěte, ví jen samotné děti a mnohé z nich zažívají opakovanou frustraci z nedorozumění.  My dospělí totiž velmi často čekáme na ten dokonalý projev, na to, až dítě poví „chci pápá„. Jenže, malé děti, ještě předtím, než poví první slova, komunikují daleko více gesty, zvuky, očním pohledem, pohybem, melodií, chováním, ukazováním a dalšími projevy, kterými se nám snaží dát najevo, co potřebují. Nepřehlížejme je.

Oceňme každý krůček na cestě dítěte za prvními slovy.

A nebo mu pomožme jednoduché každodenní činnosti vyjádřit pomocí obrázků. Můžete to udělat například tak, že si na lednici vložíte několik činností, které dítě denně dělá a ono vám tak může ukázat, co potřebuje. Obrázky podporují vývoj řeči a usnadňují dítěti komunikaci. Dítě ukázáním ŘÍKÁ slovo pomocí gesta, protože ještě není ten pravý čas, aby ho pojmenovalo.  Nicméně právě tímto gestem se dítě také opakovaně utvrzuje, že mu rozumíme. A že se správně vyjadřuje. Znovu a znovu slyší slovo, které po vás chce, protože vy ho vždy při ukázání na obrázek vyslovíte. A tím dostává opakovaně šanci se ho naučit. Ukazování není lenost. Naopak, je to aktivní komunikování. Nemyslíte?