Emoce za slovy – moudrost dvojjazyčné výchovy

„Mluvila jsem na něho anglicky.“ „Česky jsem mluvit nechtěla.“

Nepřišlo mi na té větě nic zvláštního do okamžiku, než jsem zjistila, že maminka, která se mnou právě nyní hovoří, žije v Česku. Můj mozek si z nějakého důvodu složil mozaiku jejího příběhu trochu jinak. Přeci jen s příběhy umělého bilingvismu se sice setkávám, ale ne tak často.

Proč na své dítě nemluví Česky jsem si dokázala představit. Má ráda angličtinu, cítí se v ní příjemně a chce ji svému dítěti předat. Takto mi to často rodiče, kteří se rozhodnou na své dítě nemluvit mateřským jazykem sdílí. Ráda se ale zajímám o ty hlubší nitky takového rozhodnutí.

Někdy může být důvodem jen to, že komunikovat a přepínat mezi více jazyky je pro rodiče náročné.

Pronikání do druhého jazyka přináší aktivitu mnoha mozkových center, a také tělesných funkcí, které ne vždy musí být plně dozrálé i v dospělém těle a přepínání z jazyka do jazyka je jednoduše příliš vyčerpávající a zatěžující.

Neustálé přepínání pozornosti, zpracovávání sluchových podnětů, zaměření se na mluvčího, vnímání jeho řeči těla v kontextu slov, které používá, zpracování hlubokých vrstev jazyka, jako je melodie, gramatická struktura obsahu toho, co daný člověk říká vyžaduje spousty energie. Navíc přepínat od malého človíčka, z jazykové vrstvy dětského slovníku do vrstvy vyspělých frází, z jazyka do jazyka, z emocí do emocí, vyžaduje cvik ale i energetické zásoby.

A ty rodiči mohou naprosto chybět. Obzvlášť, když jeho dítě vyžaduje více pozornosti a čas na spánek a relaxaci není. Je pak běžné, že se rodič rozhodne pro jeden jazyk, aby si situaci zjednodušil. To se však často stane v okamžiku, kdy druhý rodič je mluvčí druhého jazyka a maminka se rozhodne pro cestu, která je pro ni v daný okamžik energetický méně zatěžující.

Co vše v sobě skrývá schopnost přepínání z jazyka do jazyka by bylo jistě zajímavé sdílet, ale o tom dnešní článek není. Je o emocích skrytými za slovy a jejich síle prosakovat na povrch.

Moje vnitřní úvaha se nepotvrdila.

Své myšlenky jsem musela vzápětí stopnout a otevřít se zcela novému poznání.

Příběh emocí, ve kterém je moudrost životní cesty, hloubka a také síla intuice, která často znamená ochranu sebe před světem okolo sebe se mi začal rozkrývat a já mu naslouchala s otevřenou myslí a přijetím.

„On ale teď nechce mluvit česky.“

„A navíc mám dceru, na kterou mi anglicky mluvit nejde.“

Cítím za těmi slovy strach, že jsem něco udělala špatně. Že jsem se rozhodla vychovat své dítě v angličtině a nyní se ukazuje, že to nebylo to pravé rozhodnutí.

„Dnes jsem jiná máma.“

„Prošla jsem velkou transformací, zdravotními potížemi a dnes jsem to cítím jinak.“

„Nedovedu si představit, že bych na dcerku mluvila anglicky.“ „K ní mi to nesedí. „

Život přináší pestré příběhy, hluboká osobní rozhodnutí a výzvy. Přináší nám také příležitost najít v sobě důvěru v taková rozhodnutí a z odstupu času také laskavost, že jsme si vybrali správně.

Skládám v sobě zajímavou a unikátní mozaiku příběhu, který se mi rozvíjí před očima. Cítím z té ženy smutek, pocity viny, že to, jak se rozhodla se nevyplatilo. Že synovi předala jazyk, který jí v daný okamžik přilnul k srdci ale s odstupem času to tak necítí. Pro každé dítě je máma. Pro každé dítě je jiná máma skrze jazyk, který použila.

Ocitá se v nejasných emocích a myšlenkách, přechází od pocitů viny přímým skokem do pocitu selhání. Je těžké se v tom zorientovat a najít pro sebe pochopení. Ale to je přesně to, co jí život přichází nabídnout.

Cítím, že právě to, ode mě potřebuje. Ujistit, že rozhodnutí bylo v pořádku. Obejmout a přijmout ji.

A tak pokládám jednu ze svých oblíbených otázek. Věřím totiž, že každá žena si přeje být báječnou a milující maminkou a dělá proto to nejlepší, co v daný okamžik dokáže. Rozhodnutí, která tato žena učinila mají své kořeny. I když je na první pohled nemusíme spatřit. Žádné kořeny nerostou nad zemí, je ale důležité se k nim postupně dostat, abychom pro svá rozhodnutí našli hlubší pochopení.

„Ve kterém jazyku se cítíte pro svého syna lepší máma?“

„V angličtině.“

Ozve se bez váhání a slova následují slzy. Otázka, která míří hluboko do vrstev, které čekají na své odhalení.

Za rozhodnutím mluvit na dítě jiným jazykem mohou stát bolavé kořeny lemující ranou životní zkušenost ženy.

Dozvídám se, že dětství této odvážné ženy nebylo zrovna tou nejlepší životní zkušeností a přechod do jiného jazyka dává na chvíli možnost zapomenout. Přináší svěží vítr. Možnost postavit se do nové životní role ve zcela jiném kabátu. Být mámou, kterou toužím být.

Čistý a nepopsaný list. Nový začátek.

Být máma, která nemá za svými slovy bolestnou minulost.

„Vybrala jste si svým srdcem.“

„Rozhodla jste se svému synovi předat jazyk, ve kterém se cítíte laskavě a příjemně.“

A to je důležité. Váš syn vás následuje právě pro tyto emoce.

„Dnes to máte ale jinak. A i to je dobré přijmout. Vaše osobní cesta vás přivedla k novému poznání. A dnes si vybíráte nově. Ke své dceři přistupuje s novým poznání, rozkrytou životní zkušeností a zdá se, že míra bolesti z českých slov již odezněla.“

Cítím, že tato slova přináší úlevu a pochopení. Sebepřijetí a uvolnění.

Hloubka našeho osobního prožitku se otiskne do naší rodičovské zkušenosti bez ohledu na jazyk, který používáme. Naše hluboké prožitky lemují slova, která v rodičovství používáme. Naše prožitky se otiskují také do řeči našeho těla. A ze zkušenosti kontaktu s rodiči nejen vícejazyčných dětí vnímám, že rané prožitky rodiče čekají na své uvolnění, často právě ve vztahu k samotnému dítěti.

Věřím, že každé dítě má pro rodiče jiný úkol. Provází ho jinou cestou a že intuitivně reagovat na prožitek, který s dítětem přichází je to nejlepší rozhodnutí v daný okamžik. S odstupem času takové rozhodnutí může být vnímáno jinak. Není to však proto, že by v daném čase bylo nesprávné, ale proto, že s odstupem času došlo k proměně vnitřního nastavení, zvědomění potlačených prožitků a jejich léčení.

Nikdo z nás nemá v ruce křišťálovou kouli, ale všichni máme možnost důvěřovat svému vnitřnímu hlasu.

Ať už se rozhodnete na své dítě mluvit jakýmkoli jazykem, vždy je potřeba vnímat, že na pozadí vašeho rozhodnutí leží také emoce, které možná čekají na své uvolnění.

Když jsem si balila kufry a odjížděla před lety se svoji rodinou do zahraničí, myslela jsem si, že před tím, co cítím uteču. Že několikahodinový let mě zbaví tlaku, který cítím ve svém těle, smutku a strachu, který se prosakuje na povrch.

Prvotní vlna nových emocí na chvíli spláchla pocity hlubokého zranění, aby ta další mohla jejich plnou sílu odhalit. Zůstala jsem ve svém jazyce, který mi v novém prostředí přinášel určitou hladinu bezpečí a jistoty. A čekala na vlnu, která přijde a učila se v ní plavat. Jaké by to bylo, kdybych aktivně vstoupila do cizího jazyka a nechala tuto vlnu ještě chvíli spát?

To se můžeme jen domnívat. Příběhy v našich životech jsou pestré a my jsme často těmi největšími soudci. Najděme pro sebe a svá rozhodnutí více laskavosti.

Před emocemi, před svým zraněním, před svou bolestí, která čeká na uvolnění utéct nelze. Ani na druhou stranu světa, ani do cizího jazyka.

Emoce jsou jako vlny. Nikoho by nenapadlo zastavovat vlnu.

Nejlepší cesta, jak náročnou emoci ze svého života odejmout je mít odvahu zastavit se. Nalézt ji, obejmout ji a postupně uvolnit, třeba i skrze jazyk, který je emocím více přívětivý. Taková cesta může být citlivá a jemná ve vztahu k síle lidského prožitku.