Nikdy není pozdě, začít o svém dítěti přemýšlet jinak.

Ne, že bych se chtěla odhalit celému světu, ale zároveň vím, že témata, která se odrazila v mém životě jsou často přehlížená a málo se o nich mluví. A tak, jak říká moje skvělá kamarádka: I kdyby si tím pomohla jenom jednomu člověku, stojí to za to… a s tím přáním tento text vysílám do světa.

Jako dítě jsem si prošla mnoha zdravotními komplikacemi. Vlastně jsem už na tento svět přišla „porušená„. A navíc, moc jsem toho neviděla. Podobně jako většina mých vrstevníků narozených v letech sedmdesátých, jsem byla i já po příchodu na svět odtržena od svojí maminky.

Akorát trochu déle. Moje mamka tři dny po mém narození nedostala zprávu, zda žiju. A asi si dovedete představit, v jakém strachu musela být. Současně si ale také možná už ne-dovedete představit, v jakém strachu se nachází miminko, které přijde na svět a ten svět ho jednoduše – nepřijme.

Vše, co do té doby znalo, zmizelo. Ty bezpečné hranice, ta teplá postýlka, co má jasné hranice, ten hlas rodiče, který poslouchá zatímco si spokojeně roste v bříšku. Ten pocit bezpečí a ochrany prožívaný uvnitř dělohy maminky, který mu říká, jsi součástí většího a bezpečného světa, zmizel jako pára nad hrncem.

A ten malý uzlíček, se náhle ocitl ve skleněné krabici, napojen na přístroje, které mu zajišťovaly přežití, v kontaktu s cizími lidmi, doteky i pocity, které nezná. Vše je nové, vše je neznámé a vše je hlavně cizí.

Asi tak by se dal popsat můj příchod na svět. A vzorce, které si můj mozek při tomto příchodu nahrál tak pevně a tak hluboko, že bylo skutečně obížné se k nim dostat byly:

„Jsi sama.“

„Jsi ohrožená.“

„Cítíš bolest.“

„Jsi opuštěná.“

„Každý se tě může kdykoli dotknout.“

A spoustu dalšího.

A tak není divu, že jsem ve svém životě vynakládala obrovské množství energie na to, abych se těmto nepěkným zkušenostem už nadobro vyhla. Dělala jsem vše proto, abych nebyla už nikdy opuštěná, sama a s bolestí. A neustále se smála. Rozdávala pozitivní energii všem přesně do doby, kdy už mi žádná nezbyla.

„Příroda je ale spravedlivá a když vidí, že jdete jednoduše proti sobě, zastaví vás.“

Co se stalo potom?

Když mě v průběhu pár let opustila moje babička, miminko, kamarádka a já vzápětí opustila své zaměstnání s dalším rostoucím miminkem v bříšku, pocit znovu hrozící samoty a opuštění byl naplněný až po okraj.

Začalo to najednou nesmírně bolet.

Přesně ve chvíli, kdy se narození mého prvního syna potkalo se smrtí druhé babičky. Kdy zrození bylo následované dalším opuštěním. Pohár přetekl.

Přišla doba bolesti a temna, tak obrovského, že jsem se v tom nemohla vůbec zorientovat. Bylo to, jako by vás někdo praštil palicí po hlavě a k tomu dal na hlavu černý pytel, přes který se nedá dýchat. Neuměla jsem si říct o pomoc, a zároveň jsem si v té samotě připadala nesmírně opuštěná, bezradná, ale i pro svůj věk trapná. Několik dlouhých let jsem z ní neviděla cestu ven.

Jenže, to jsem netušila, že můj mozek zažil zkušenost, která říká. Když to bolí, jsi sama, jsi opuštěná. A navíc, neumíš mluvit. Nikdo tu není, ani tvoji rodiče ne. Jediné, co můžeš, je křičet, vztekat se a cítit bolest.

Byl můj autopilot, který řídil mé jednání. Pokud si říkáte, to snad není možné, že to může mít tak velký vliv.

Čtěte dál.

Raná traumata jsou zrádná v tom, že chybí vyvinutý verbální koncept, kterým můžete své prožívání popsat a vyjádřit a právě proto jsou často těžko pojmenovatelná a také špatně sdělitelná. Tenkrát nebyla řeč – tenkrát byl pouze pocit. A tak lékem není mluvení, lékem je znovu procítění, přijetí a uvolnění toho pocitu z těla.

Jak je možné, že se taková zkušenost vepsala do mého mozku tak silně a objevila se po letech znovu, doprovázena prožitkem reálného opuštění a samoty?

Nestalo se to totiž jen jednou. /i když dnes víme, že to stačí bohatě jenom jednou/. Po mém narození jsem prošla ještě čtyři operace očí a měly ten samý scénář.

„Nechoďte sem, ona pak brečí.“

Byl pokyn pro mé rodiče, když za mnou v jednom roce přišli do nemocnice. I kdyby jim tento pokyn nedával smysl na lidské rovině, dával smysl jejich mozku a propojil se na rovině minulého prožitku. Na tom prožitku totiž vyrostla celá naše generace.

Vzpomínáte, jak moje maminka tři dny nevěděla, zda žiju? Nedovolili jí se za mnou jít podívat, a proto toto chování bylo pro mozek logické. Nebylo sice logické pro srdce, ale to v minulém režimu nemělo moc místa.

Byl to režim, nejen ten „politický“, ale i také z něho vycházející mentální režim nastavený v našich hlavách.

A tak je logické, že se historie našich přesvědčení jenom opakovala. Pro nás obě. A to ještě několikrát. Operace očí jsem měla čtyři. Vždy bez rodičů, vždy sama, vždy v bolesti, vždy opuštěná. U té poslední mně byly čtyři roky.

Žijeme v úžasné dobře, kdy věda odhaluje důvody lidského chování, které na první pohled nedávají smysl.

Dnes se vůbec nedivím tomu, že můj životní program byl: Na všechno jsi sama. Když jsi sama, cítíš bolest.

Říkáte si, tak co ta holka proboha dělá v USA, když tím vlastně celý život trpí? No, mozek. Navigoval mě do místa extrémního opuštění tak dobře, aby se hluboké zranění mohlo plně vyléčit. Vypadá to, jako by nás náš mozek klamal a vedl na scestí, že? On ale jenom dokonale poslouchá to, co mu říkáme. A to je právě ta jeho síla. Z toho je zřejmé, že je skutečně důležíté, co mu říkáme a jaká do našeho podvědomí vkládáme přání.

Já vlastně vždycky cítila, že potřebuju odjet. Nevěděla jsem ale, jaké poznání mě na té cestě potká.

Řekli byste si, to musí být vážně jízda, ten život v USA.

Ale povím vám to úplně upřímně. Předtím než jsem odjížděla, bylo mi hrozně. Najednou se znovu objevila ta vlna úzkosti, ten strašný strach, ten pocit rodící se katastrofy, který jsem už v životě prožila několikrát, když jsem měla odcestovat.

Tenkrát jsem tomu ale vůbec nerozuměla. Nevěděla jsem odkud se to bere. Co to vlastně cítím. A už vůbec jsem nevěděla, že je to paměť mého těla.

Že první roky v USA nebyly procházka růžovým sadem, vám asi vyprávět nemusím. Vzorce, tělesné pocity úzkosti, bolesti a strachu, jako by vypluly na hladinu „tichého“ oceánu, ve kterém jsem se skoro utopila. Vždy, když jsem se svým mužem kamkoli cestovala, jediné, co mě zajímalo bylo. Kdy se vrátím. Teď byl a je návrat v nedohlednu.

Samozřejmě, mince má vždy dvě strany a i ta má je má. Já jsem se ale hrozně dlouho dívala na tu temnější. Měla jsem pocit, že se proti mě všechno spiklo. Jakkoli jsem si to mohla užívat, slunce v Kalifornii na mě nesvítilo, vlny oceánu ale přinášely pravidelné uvolnění. A já jsem za nějaký čas pochopila, proč jsem musela odjet.

Ne proto, abych trpěla, ale proto, abych nad tímto hlubokým zraněním zvítězila. Poznala ho, poznala sebe a dostala z něho dary, které v sobě nese.

Vše, co se dnes pro vás tvořím je výsledkem mého měnícího se nastavení. A já vím, a mnohokrát mám prožito, že nastavení našeho mozku má na náš život nesmírně silný vliv.

Víme, že podvědomé programy si dítě do své mysli stahuje už tři měsíce před svým narozením a to až do věku sedmi let, kdy přebírá roli vědomá mysl, fungující na těchto vštípených programech.

Neznamená to ale, že tyto první programy mají na nás vliv doživotní. To by nebylo fér. Existuje mnoho způsobů, jak je proměnit. A tím přepsat knihu našeho života.

Ve svých konzultacích s rodiči takových technik používám hned několik. Protože vnímám, jak vnitřní přesvědčení rodiče formují stav i vývoj dítěte.

A právě proto mě zajímá, co se dělo ve vašem životě i životě dítěte. Jaká jsou vaše přesvědčení a na kterých programech frčíte vy. Vše se pak poskládá jako puzzle, se kterým můžeme krásně pracovat.

Moje osobní zkušenost mi přinesla vhled do hloubek lidské mysli a zvědomění si mnoha zažitých programů. Asi vás nepřekvapí fakt, že je míváme hodně podobné. A právě proto s vděčností provázím i vás rodiče. Vím, že o svém vnitřním dítěti můžete začít přemýšlet jinak a jeho svět a i ten váš se změní.

Zajímá li vás toto téma více, o vlivu našich hlubokých přesvědčení na náš život mluví v epigenetice například Bruce Lipton.

Dnes již víme, že naše podvědomé, rané programy můžeme proměňovat. Že zaběhlé a destruktivní vzorce uložené v podvědomí lze najít a vyměnit za funkční a podporující přesvědčení. Není to sci-fi, ezo, ale věda.

Podvědomí vs nevědomí

Ve více než 90% náš život řídí podvědomá mysl. Tedy na tom, co si v „v hloubi duše myslíme“ opravdu záleží. Poznání tohoto přesvědčení a pochopení problému ale ke změně nestačí.

Nestačí ani přečíst hromadu knih, článků nebo facebookových postů, ty totiž čteme jednou. Podvědomá mysl ke své proměně potřebuje OPAKOVÁNÍ. A proto: Pomůže, když si jedno nové přesvědčení budete pro sebe číst každý den před spaním.

Jaké to bude?

CO TŘEBA: Moje dítě je dokonalé a umí se báječně vyjadřovat?

Jak už správně tušíte, tímto přesvědčením nepůsobíte jen na své dítě, ale především na to malé dítě uvnitř vás, které o svých bolístkách kdysi nedokázalo mluvit a možná to nedokáže ani teď.

K tomu, aby se věci změnily, není třeba hned novou realitu zažívat a ani to nejde. A to nás často zpomaluje. Obvykle si totiž myslíme, že se věci nejprve musí změnit a my skrze tu změnu pak uvěříme.

Je to ale přesně opačně.

Opakování upevňuje nová přesvědčení. Ta můžeme ale také posílit pomocí imaginace a pozitivních emocí. Podvědomí „leží“ v pravé hemisféře. A ta, jak už možná víte, mluví skrze obrazy.

Mozkové vlny theta

Mozkové vlny theta jsou bránou do podvědomí.

Děti v nich žijí do sedmi let zcela přirozeně a právě díky nim si vše tak báječně ukládají rovnou do podvědomí. Tyto vlny nám nejsou neznámé ani v dospělosti.

Theta mozkové vlny jsou přirozeně přítomné v našem mozku krátce před usnutím a také po probuzení. A přesně v tuto dobu informace, které si opakovaně vštěpuje vstupují rovnou na to nejdůležitější místo.

Theta vlny jsou bránou ke změně vašeho života.

A tak, právě před spaním můžeme sami sobě, ale i svým dětem do podvědomí vštěpovat nová přesvědčení.

Všichni máme tu moc změnit přesvědčení a o „svém dítěti“ začít přemýšlet jinak. Hádáte správně. Změní se tím jeho životní nastavení i jeho budoucí život.