Meditace

Znovuzrození

Zažij pocit, že zrození máš ve svých rukách.  

Cítit se skvěle taková jaká jsi...

může to být někdy velmi obtížné. Obzvlášť, pokud tvé tělo na svět vyrazilo předčasně, za pomoci jiných lidí nebo způsobem, který ti nevyhovoval. 

Narodit se podle své vůle, podle svého tempa, podle svého pocitu, je skutečně silný a převratný prožitek, který jsem si dopřála před více než dvěma lety. Zjistila jsem, že nejen, že jsem se potřebovala:

- při narození zastavit a počkat, a tím si v sobě upevnit pocit, že při extrémním prožitku si mohu dovolit             pauzu

- otočit se ještě jednou, aby mé tělo opustilo dělohu bezpečně a nezranilo se

- dokonce jsem si uvědomila, že jsem zažila obrnu levé ruky, a moje tělo se tak časem vydalo k pravorukosti,     která mně ale není vlastní

- zažila jsem také, že moje tělo potřebovalo dotek, blízký kontakt s maminkou, který mi nebyl dopřán

- a vůbec, potřebovalo čas

- cítíla jsem, jak mě lékař táhne za zátylek ven a přitom celý život cítím, že záklon hlavy jako chybný postoj         svého těla

A mnoho dalšího. Všímla jsem si, jak se tyto prožitky otiskly do celého mého života a staly se základním stínem všeho, co jsem v životě dělala. Jinými slovy, v mém životě mě ve velkém míře přinášeli nepohodlí, pocit oddělení, nedostatku a samoty, podobně jako pocity, nemám nic pod kontrolou, každý si se mnou může dělat, co chce. Mé slovo /křik/ nemá váhu.

Po předčasném narození jsem skončila v inkubátoru, odloučená od maminky. A ta zase odloučená ode mě. Navíc netušíc několik dní, zda jsem samotný porod vůbec přežila. 

Asi vás teď zajímá, jak se tohle projeví v těle? Pocit trvalého ohrožení se otiskne do stavu chronické aktivace sympatické části našeho vegetativního nervového systému, který má na starost reakci bojuj nebo uteč. Bylo celkem jednoduché rozpoznat, že moje potřeba neustále odcházet z domu, už. jako malé dítě, trávit čas venku s různými kamarády byla zajištěna tou "falešnou" energií, která mě neustále poháněla. Aktivní sport a výkonost těl, běh a neustálá potřeba něco dělat zapadaly do stejné kategorie. 

Když jsem se dostala do úzkých, něco mi nešlo, někdo mě odmítal, hrozil pocit opuštění, udělala jsem maximum proto, aby se to nestalo. Učila se, byla pořád veselá, společenská, hodná, milá. Neúspěch nebo selhání pro mě bylo životní hrozba. 

Co když zase skončím sama? Není to něco, co bych vědomě takto pojmenovala, ale když jsem si po letech rozluštila své chování a důvod, který mě svedl po několikáté do stavu vyhoření, ukázalo se, že tento raný prožitek má ledasco na svědomí. A moje tělo, které se podle něho neustále chová jen opisuje zaběhlý pohybový a psychický vzorec.

Nechci zabíhat do dalších detailů, ale budu stručná. 

Narodit se podle svých představ a podle své vůle se zkrátka vyplatí. 

Když jsem to zažila sama, najednou jsme měla pocit, že jsem to já. Že vím, co moje tělo potřebuje. Že vím, co je pro mě správně. Že umím zastavit, odpočívat. Že je to pro mé tělo úplně normální. Že si umím vybrat směr své cesty a přesně vím kdy a co udělat, jak to načasovat a kdy odpočívat. 

No vlastně, ne já, ale mé tělo. 

Co ti meditace přinese?