V dnešním světě chybí láska ale přitom je všude okolo nás a je možné ji kdykoli mít a přijmout. Aby se to stalo, je potřeba, aby tvé tělo začalo vyzařovat tuto energii zevnitř a ty jsi pak dovolila, že může přicházet i zvenku.

Naše tělo je ale stažené, zraněné, bolavé, vystresované a to se odráží až do hluboké buněčné úrovně a naše buňky žijí strach, uzavírají se a nepřijímájí energii světla. Tento strach se pak somatizuje v našem těle a odráží v naší mysli. 

I přesto, že po lásce toužíš, nemůže k tobě přijít, protože vše, co k nám zvenku přichází je odrazem toho, jaké prostředí máme uvnitř. 

Někde v minulosti se začal psát tvůj příběh lásky. Přišla jsi na tento svět jako otevřená bytost připravena přijímat a také rozdávat lásku. Všimni si, jak vypadá dětské tělo, měkké a uvolněné, připravené přijímat lásku a také ji plně rozdává. Všimni si, jak vypadá naše tělo, v dospělosti. Nejde pouze o změnu ve velikosti, ale o změnu v energii, kterou vyzařujeme. Někdo z nás zcela zapomněl na to, že láska je naše přirozené prostředí, ve kterém máme být. Někdo si to pamatuje, ví to, ale nemůže se do toho dostat a i přesto, že by moc chtěl. Brání mu životní zkušenost. Trauma, mentální programy nás svazují a stahují. Brání nám lásku přijímat, ale často nás neomezují lásku rozdávat. 

Rozdávání jako ochrana sebe

Rozdávání lásky pro nás může být ochranou proti opakovanému zranění. Aby k nám lidé neprostoupili blíže, radějí dáváme. Dáváme, abychom byly v bezpečí a abychom tvořily krásnější svět. Ale když přijde na přijímání, ošíváme se, bojíme se, stahujeme se. Proč? Protože jsme uvnitř zraněné. Na hluboké úrovni. A tyto vrstvy postupně ve svém životě odstraňujeme.

Jsme nejisté a přitom z nás má zářit čistá láska a my samy máme cítit svou duchovní podstatu v plné síle. Jako to dělají malé děti.

Jak se cítíš, když ti druhý člověk vyzná lásku, dlouze se na tebe dívá, směje, objímá tě, mluví k tobě hezky. Možná se usmíváš, ale co tvé tělo, otevře se, uvolní se nebo se tak chichotáš, stahuješ a vlastně to k tobě nedojde?

 Možná si myslíš, že lásku přijímat umíš, ale když půjdeš opravdu k sobě, hluboko do těla, najdeš tam na určité úrovni strach a odpor. Rychle z komplimentů utečeš a někdy povíš. Ale prosím tě, zas tak dokonalá nejsem. Nebo zas tak to neumím. Nebo mám taky svoje mouchy. Nebo... doplň si.

A s tím budeme v meditaci pracovat. Ne přímo, ale nepřímo.

Povedeme tvé tělo do přeprogramování na úroveň přijímání, které proběhne v souladu s tím, jak právě nyní jsi otevřená a co uneseš na buněčné úrovni.

Když dlouhodobě lásku nepřijímáme, nemůžeme dostat ihned velkou porci a proto nás meditace vede k pozvolnému procesu otevírání. Když jsem ji natáčela, říkala jsem si, to je prostě dokonalé. I vesmír ví, že to nezvládneme na první dobrou. 

Potřebujeme se pomalinku pozvolně nasycovat. Dnes ženy v mé blízkosti již dokáží příjmout, když jim napíšu "miluji to, jaká jsi". Ale trvalo jim to roky. Stejné to bylo u mě. 

Sama dokáži lásku přijímat na určité hladině, můj život mě letos ale vyzývá k tomu, abych ji přijala daleko více než jsem byla dosud zvyklá. 

Zahlcuje mě to. Nikdy bych neřekla, že právě toto může být tak obtížné.

Ale ano, je.