Pracuji pouze celostním způsobem, což znamená, že v mé péči dostane podporu nejen dítě, ale také rodič. Kombinuji sezení s dítětem se sezením s rodičem. 

Komunikace je interakcí uvnitř rodiny, je ovlivňována osobním nastavením rodiče, jeho vnitřními přesvědčeními, ale také jeho osobním životním příběhem. Spojitost mezi sebou a svým dítětem ve vztahu k řeči, si rodič sám mnohdy neuvědomuje. Nicméně osobní a tělesné prožívání rodiče má na dítě  a jeho vývoj přímý vliv. 

Nepříjemné prožitky a stres ovlivňuje tělesné napětí, míru hladiny stresových hormonů, sebe-vědomí, schopnost koncentrace i míru spolupráce jak dítěte tak rodiče. 

Někdy se však stane, že je okolo dítěte a rodiče temný závoj způsobený nezpracovaným traumatem, ať už v přímém dětství rodiče nebo v jeho osobním příběhu s dítětem /porodní trauma, výživové potíže, úzkost a strach, deprese, pocit vnitřního ohrožení a nejistoty/. A to se odraží v míře jeho vnitřního klidu a nastavení vůči dítěti. 

Velmi často se zvýšený stres projevuje:

• přemírou úzskosti a strachu
• touhou udělat pro dítě maximum
• neuvědomování si vlastní hranice a tělesného vyčerpání
• pocitem viny a nízkým sebe-vědomím

Rodič pak často ve snaze dítěti pomoci dělá doslova nemožné a jde za hranice sebe sama, téměř do stavu fyzického nebo psychického vyčerpání. V takovém stavu však pro dítě není oporou. Naopak, dítě tento stav přejímá a vykazuje stejnou míru napětí, které je uzamčené v jeho těle ve formě napjatých / uvolněných svalů, neochotou spolupracovat, slabou mírou koncentrace, s pocitem nedostatečnosti a selhání. 

Ve chvíli, kdy se nám podaří společně odhalit okamžiky, které byly bolestné a přivedeme je do vědomí rodiče, a ošetříme je, dochází k uvolnění komunikačních a emočních bloků na straně rodiče, a to má přímý efekt na uvolnění komunikace na straně dítěte. 

A pak se stává, že slova nebo hlásky "naskakují" samy, aniž bychom jim věnovali přílišné úsilí. Vrací se úsměv na tvář dítěti i rodiči, svaly se uvolňují a narůstá míra klidu uvnitř rodiny. Dítě je otevřenějěí a sdílnější. A jednoduše mezi dítětem a rodičem znovu proudí zdravá forma lásky. 

Často se ptáte, jak jsem k tomuto přístupu došla.

Abych byla zcela upřímná, dovedl mě k ní můj osobní život a postupně mě v ní utvrzují také moji klienti. Začala jsem jen naslouchat a nechala se vést. Děti jsou velmi moudré a já jsem jejich odpor a nechuť nikdy nebrala na lehkou váhu a hledala jsem důvody, které leží za. Ukazuje se, že dítě velmi jasně a zřetelně komunikuje své vnitřní nepohodlí, které ho zatěžuje, ne vždy je však tomuto sdílení správně rozuměno. Ví přesně, kdy má v ději hlavní roli a kdy naopak vedlejší a přenechá prostor rodiči. Je to až neuvěřitelné, jak vnímavé děti jsou. A já se jen raduji, když se nám podaří se na tuto vlnu života naladit a nechat se jí společně unášet. 

Každé dítě je jedinečné, každá rodina je jedinečná a má svůj osobní příběh. Občas je to šifra i pro mě. Naučila jsem se ale jediné. 

KDO NASLOUCHÁ, POROZUMÍ. 

Tím, že upravuji dítěti "poruchu" řeči a zároveň ošetřuji hlubší vrstvy, kterých se tato porucha řeči dotýká, podporuji rodinu v znovu nalezení ztracené harmonie.

Mým přáním je, aby porucha dítěte rodinu spojila ne rozdělila. Láká vás tato forma práce, ale nevíte, zda je to pro vás?  Přečtěte si vpravo na stránce, jakou zkušenost má maminka Lenka.